novinky Pavel Svoboda

Uhlí v hlavě

Publikováno 7. 9. 2015

Na úpatí Krušných hor tyčí se ve výši 387 m nad mořem na ostrohu, vybíhajícím z hor severně od Albrechtic u Chomutova (okres Most), starý zámek Jezeří. Stojí na okraji hrozivé jámy po hnědouhelných povrchových dolech. Těmito slovy popisuje Stanislav Václav Klíma prazvláštní kulturní klenot severních Čech, zámek Jezeří.

Od první poloviny 17. století totiž patřil rodu Lobkowiczů. Byl to rod, jehož příslušníci zaujímali jednak významné funkce a hodnosti ve státních, dvorských, zemských a krajských úřadech, jednak významnou měrou přispívali ke kulturnímu rozvoji země. Mnozí z nich byli také – a to se málo ví – vynikající umělci.

Jeden vtip říká, že Beethoven napsal tři symfonie: Třetí, Pátou a Devátou. Z těchto tří slavných ta první, totiž „Třetí“ (Eroica) měla premiéru – víte kde? Ne ve Vídni, ne v Mnichově, ale na zámku Jezeří. To proto, že zdejší pán kníže František Maxmilián Lobkowicz (1772-1816) byl hudební fanatik – organizátor hudebního života, sám pěvec, který zde vydržoval kvalitní orchestr, obdivovaný nejen Beethovenem, ale např. Haydnem a dalšími.

Na slavná léta zámku Jezeří, který se stal místem elitních dostaveníček hudebníků z celé Evropy, navázal festival staré hudby „Hudební léto v Jezeří“, který vlastně původně založil Josef František Maximilián Lobkowicz a nyní v něm pokračují elitní hudebníci z celého světa – v obnovené tradici. V létě 2012 se poprvé konal obnovený festival,  který sám jako aktivní hudebník aktivně podporuji. Festival udělal spojovací čáru mezi kulturní propastí, do které zámek upadl v minulosti (internační tábor za 2. světové války, devastace po znárodnění), a současností.  Sjíždějí se sem esa v oboru staré hudby z celého světa.

Zámek sám je na pokraji zchátrání, drží se tak tak, peníze na jeho záchranu váznou. Z měsíční krajiny vyškrabané až do morku kosti vyrůstá malý ostroh zeleně, na kterém jaksi nepatřičně stojí zámecký park a památka na hudební slávu našich předků. Působí to jako scéna z Kubrickova filmu Vesmírná odyssea nebo z Cameronova Terminátora, kde se plynule přechází ze zničené budoucnosti do nenarušené poklidné současnosti. Dole vláda ničitelů, nahoře umírající poslové civilizace a všeho, co nám bylo kdysi drahé.

Pokud prolomíme těžební limity kvůli tomu, abychom vyvezli do Německa co nejvíc energie, na které vydělá privátní subjekt, Jezeří zmizí. Jediná přístupová cesta k němu dnes vede přes Horní Jiřetín. Ostatně peníze za hornojiřetínské vysoce kvalitní uhlí zmizí taky: podle všech ukazatelů asi do Číny. To si opravdu necháme zbytečně zhuntovat zemi, paměť, hrdost i kulturu?