novinky Pavel Svoboda

Půl pravdy a půl lži je pořád celá lež

Publikováno 13. 10. 2015

POLEMIKA Myšlení, které vedlo ke dvěma světovým válkám – zbožštění národních států a naprosté nepochopení rovnosti lidí v Evropě –, dokonale předvedl ve svém článku Unie coby narkoman toužící po další dávce (LN 1. 10.) europoslanec Jan Zahradil.

Lituje toho, že Unie Lisabonskou smlouvou změnila komplikovaný systém různých počtů hlasů pro jednotlivé členské státy, když se hlasuje kvalifikovanou většinou v Radě, a nahradila ho transparentnějším systémem jeden stát – jeden hlas (což samo o sobě je i pro Českou republiku výhodnější) omezeným minimálním počtem států a minimálním podílem obyvatel EU nutným k přijetí rozhodnutí: je třeba 55 procent (někdy i 72 procent) států zastupujících nejméně 65 procent obyvatel Unie (dříve 62 procent). Nevím, zda má Jan Zahradil pravdu v tom, že váha hlasu ČR se tím mírně snížila (Zahradil důkaz nepodal), každopádně při podílu 2,08 procenta ČR na počtu obyvatel Unie máme i podle nového systému podíly dle všech jednotlivých kritérií vysoce překračující oněch 2,08 procenta. Důležité ale je, že pokud by ten případný rozdíl byl opravdu významný, mohlo se Česko dovolat hlasování podle předlisabonského systému, ale neudělalo to – i toto nám pan Zahradil „zapomněl“ sdělit; je tedy zjevné, že případný rozdíl v hlasovací váze ČR je tak nevýznamný, že Zahradilovy vývody nelze nazvat jinak než děláním velblouda z mouchy.

Jan Zahradil tvrdí, že hlasování kvalifikovanou většinou podle lisabonského systému bylo použito poprvé. Tím implicitně přiznává, že obvykle se v Radě nehlasuje. Zná jiný mocenský spolek, kde by se hledala shoda, pokud je to možné?

Byli jsme jako ČR přehlasováni – podle Jana Zahradila – v „zásadní věci, která se týká samé podstaty státní suverenity – práva státu rozhodnout, komu poskytne dočasnou ochranu či azyl“. K tomu tři poznámky.

Zaprvé, nebyli jsme přehlasováni v otázce, „komu poskytne dočasnou ochranu či azyl“, to není pravda, náš odpor se týkal pouze způsobu stanovení počtu lidí, které přijmeme k azylovému řízení, v němž teprve rozhodneme, komu azyl udělíme a komu nikoli. O tom, že tisíce lidí přijmeme, spor nebyl. Dále měl pan Zahradil napsat, že jde o rozhodnutí „zásadní“ pro všechny zúčastněné, pro nás, Poláky, Němce, Španěly atd., jinak by se nehlasovalo: nejsme jediní, koho se týká migrační krize, podle dostupných čísel se nás naopak týká snad nejméně ze všech. Konečně: pokud jde o „podstatu státní suverenity“, koho přijímáme na své území, jak je možné, že podle statistik Frontexu máme z celé EU nejhorší schopnost navracet neúspěšné žadatele o azyl (13 procent, průměr EU 40 procent)? Kdyby nám na lidech na českém území opravdu záleželo, kdyby to byla skutečná podstata naší suverenity, tak bychom něco takového nikdy nedovolili, že, pane Zahradile?

Lze proto souhlasit se závěrem bývalého senátora Škalouda z ODS, stranického kolegy pana Zahradila, že „zvýšení kritéria počtu států lze chápat jako záruku pro malé a střední státy Unie, které tvoří většinu států Unie, před prosazováním zájmů velkých států Unie. Naopak zvýšení kritéria počtu obyvatel je zárukou pro velké členské státy Unie před dominancí malých a středních států“ (viz www.skaloud.net). A to je spravedlivé.

Na závěr si všimněme, že pan Zahradil také opomněl zmínit, že zvýšením podílu obyvatel EU nutným pro přijetí rozhodnutí podle lisabonského systému (z 62 na 65 procent) se zvýšila demokratická legitimita takového rozhodnutí – je nutný vyšší počet nás, občanů Unie, k přijetí rozhodnutí v Radě. A to ještě nemluvím o tom, že i přímo volený Evropský parlament je zapojen do tohoto rozhodovacího procesu. Nejen vůle států, ale vůle nás, jednotlivých občanů, je důležitější než před před Lisabonskou smlouvou. Už dlouho jsem nečetl tak manipulativní text!

*** Je zjevné, že případný rozdíl v hlasovací váze ČR je tak nevýznamný, že Zahradilovy vývody nelze nazvat jinak než děláním velblouda z mouchy

13.10.2015 Lidové noviny str. 11 Názory