novinky Pavel Svoboda

Sedm věcí, které dohoda s Tureckem neřeší

Publikováno 20. 3. 2016

Právě skončený summit EU s Tureckem přinesl dohodu, která má především vyšachovat převaděče z migračního byznysu a získat větší kontrolu nad námořní hranicí mezi Řeckem a Tureckem. I oficiální místa označují tato opatření za dočasná a mimořádná, členské státy i orgány EU vědí, že dohoda všechny migrační obtíže zdaleka neřeší. Proto je třeba čerstvou dohodu zasadit do širšího kontextu krize.

Stranou přitom v tuto chvíli necháme otázku, zda sama dohoda bude fungovat: jak z důvodů faktických (zvládne Řecko logisticky odvést všechny migranty do Turecka?) či právních (lze naložit člověka bez vyhoštění naložit do autobusu a na loď a odvést ho do jiného státu proti jeho vůli? Do jaké míry je aplikovatelná Ženevská úmluva o uprchlících 1951, která se netýká prchajících před válkou?)

Navrácení všech nelegálních migrantů, kteří od 20. března dorazí na řecké území, zpět do Turecka společně s přesídlením každého Syřana z Turecka za každého Syřana navráceného z Řecka může fungovat pouze v případě, že se podaří vyřešit právní, administrativní a logistické obtíže, které tento plán provázejí. Jinak byly nemalé ústupky investovány marně.

I pokud se podaří získat kontrolu nad migrací do Řecka nebo se podaří narušit síť pašeráků, neznamená to, že …

Za prvé: že dohoda s Tureckem povede ke zlepšení ochrany vnější hranice (aktuně potřebujeme silné společné pohraniční a pobřežní stráže).

Za druhé: že nevzniknou nové pašerácké trasy (Turecko – Bulharsko? Řecko – Albánie – Itálie?),

Za třetí: že se znovu obnoví schengenský prostor bez hraničních kontrol.

Za čtvrté:  že dojde k obnovení aplikace platného dublinského nařízení.

Za páté: že se vyřeší také efektivita legální migrace (modré karty).

Za šesté: že bude vyřešena otázka, jakým způsobem vyřizovat žádosti o azyl u těch, kteří  již nyní na území EU jsou. Jen v Řecku je nyní přes 40 000 migrantů, kteří tam ale za žádnou cenu nechtějí požádat o azyl.  

Všechny tyto problémy vyžadují dlouhodobé řešení, vznik jiného, stabilního systému evropských migračních a azylových pravidel, jinak je ohroženo víc než pouhý Schengen! Nové řešení nesmí popírat hodnoty, na kterých je Unie spolu s členskými státy založena. Je např. legální navracet všechny nelegální migranty z Řecka do Turecka? Základním principem azylového práva je princip individuálního posuzování každé žádosti a i ten, kdo kvůli své státní příslušnosti může být považován za ekonomického migranta, může získat azyl například proto, že je ve své zemi diskriminován z náboženských důvodů. V tu chvíli je z nelegálního migranta uprchlík.

Oficiální prohlášení po summitu zněla, že navrhovaná opatření budou v souladu s mezinárodním a evropským právem,  princip „non-refoulement“ bude dodržován a každá žádost o azyl bude řeckými orgány posuzována individuálně. Doufám, že si EU je vědoma rizik, která přináší právně pochybné řešení.  

Dnešní dohoda je patrně přelomová, pokud jde o vztahy mezi EU a Tureckem: turecký premiér označil pátek za historický den. V rámci migrační krize jde však jen o začátek, protože jejím účelem je „zatím“ získat kontrolu nad situací. A to ještě jen v oblasti řecko-turecké námořní hranice.

O migrační krizi můžeme totiž mluvit také jako o nedostatku kapacit pohraničních stráží, o nedostatečných kapacitách pro registraci migrantů, o nedostatečných kapacitách pro vyřizování žádostí o azyl, o neúčinných nástrojích jako směrování proudu migrantů apod. Tyto nedostatky jsou často způsobeny neochotou některých států (Itálie, Řecko) zajistit dostatečné kapacity.

A důvody této neochoty? Italský premiér Renzi jasně řekl, že italská představa o solidaritě se neshoduje se současným nastavením systému, který Itálii přikazuje vyřizovat prakticky všechny žádosti o azyl. Nemáme mnoho nástrojů, jak dodržování těchto pravidel vynutit, resp. je nepoužíváme na migraci (právní řízení o porušení Smluv). Pokud tedy výsledkem nemá být úplný rozpad Evropské unie, která je postavena jen a jen na tom, že pacta sunt servanda – smlouvy se mají dodržovat.

Italové i Řekové argumentují úplně stejně jako by to udělalo Česko: Jak mohou zadržovat migranty, kteří nechtějí zůstat v Itálii? Jaký je smysl investice do administrativy vyřizující žádosti migrantů, kteří se na jejich území nechtějí zdržet ani 24 hodin?

Evropská komise nyní připravuje návrh na revizi Dublinského nařízení, které zatím zakotvuje povinnost první země na vstupu vyřídit žádost o azyl. Jedna z variant počítá se zrušením tohoto pravidla a se systémem přerozdělování žadatelů. Jednotlivé státy by poté tyto žádosti vyřizovaly. Tato myšlenka má podporu nejen řady evropských think-tanků, ale i řady europoslanců (a to nejen z frakce Zelených….). Jiné řešení je obtížně představitelné, chceme-li se vrátit k Schengenu jako před krizí.

Dnes řešíme, jak dostat pod kontrolu množství migrantů a obnovit kontrolu nad vnější hranicí. Faktem ale zůstává, že migrace bude pokračovat, v menším, ale bude. Pak je třeba se soustředit na otázku, jaká pravidla budou platit v celé EU. Pokud chceme, aby tato pravidla byla respektována a aplikována, musí být jednotlivé členské státy přesvědčeny o jejich užitečnosti. Jinak se nehneme „z fleku“.

Vše výše řečené se týká řešení následků migrační krize. Horší je to s příčinami. Zacílení rozvojové spolupráce na země, odkud migranti přicházejí, je správné, ale naprosto nedostačující. Evropa vidí sama svoji bezmocnost, protože je sice ekonomickým obrem, ale bezzubým politickým trpaslíkem. Nevytvořila si dosud společné obranné kapacity, které by jí dodávaly vliv v zahraniční politice. Nemůžeme se proto divit, že řešení syského konfliktu řeší přes hlavu EU hlavně Rusko s USA nebo že do Turecka a na Ukrajinu jezdí hlavně vyjednávat Merkelová a ne Mogheriniová.

A ještě sedmou věc „turecká“ dohoda nevyřešila: rozkol mezi lidmi v pohledu na uprchlíky. Jde o rozdíl mezi „co pro ně můžeme udělat, aniž bychom ohrozili sami sebe“ versus „co můžeme udělat pro to, aby k nám vůbec nechtěli“. Volba mezi těmito dvěma otázkami je měřítkem našeho lidství. Bylo by fajn lidsky neselhat.