novinky Pavel Svoboda

Sedět vedle „druhořadých politiků“ v EP je mi ctí

Publikováno 13. 2. 2019

Ad LN 11. 2.: Euroodkladiště čeká na svou šanci

Předevčírem mi řekl taxikář, že stejně zná nejvýše pět jmen českých europoslanců. Chápu, řekl jsem mu, evropská politika se zdá odtažitá. Ale ze čtrnáctkrát většího počtu českých poslanců a senátorů dáte dohromady padesát jmen? To ani náhodou, odvětil.
Komentovat moudra exprezidenta Klause je ztráta času, jeho postesk, že ani v tak barvitém politickém spektru, jako je to české, nenašel dostatečně protiunijní stranu, jen ukazuje, jak izolován je ve svém ideologickém ghettu. Zato mě nepříjemně překvapil shora uvedený článek Martina Zvěřiny, a to nekritickým papouškováním klišé.

Možná je europarlament odkladištěm druhořadých politiků. Ale solidní komentář by zmínil, že Andrzej Duda, polský prezident, byl na začátku tohoto mandátu europoslancem a že stejně na tom byli současní premiéři Andrej Plenkovič (Chorvatsko), Arturs Krišjanis Karinš (Lotyšsko), Viorica Dancilová (Rumunsko), abych vyjmenoval jen ty aktuální, „pouhými“ ministry se zabývat nebudu, to byla práce pana Zvěřiny. Sdílet poslanecké lavice s „druhořadými politiky“, jako je Jerzy Buzek, Viviane Redingová, Manfred Weber, Guy Verhofstadt atd. atd., si osobně považuji za čest.
Je snadné se do této instituce dostat, jak tvrdí pan Zvěřina? Zaprvé, vedle prezidentských jde o jediné volby, kde volební obvod se jmenuje Česká republika, ale zároveň jde o volby silně finančně podvázané – příspěvek ze státního rozpočtu činí pouhých 30 Kč na hlas (u Poslanecké sněmovny jde o 90 Kč za hlas, dále ročně miliony za mandáty a příspěvek na činnost), takže už z tohoto pohledu je to násobně těžší finančně i logisticky. Ano, pouhých 80 000 hlasů stačilo na euromandát, jenže při 18procentní účasti je to totéž jako získat při 50procentní účasti 230 000 hlasů.
Když jsou národní parlamenty tak důležité a europarlament tak nedůležitý, jak to, že hlavy státu jezdí před jeho plénum mluvit, stejně jako papežové. Obávám se, že mnohým zůstal utajen nárůst pravomocí a významu europarlamentu po Lisabonské smlouvě. Myslím, že solidní novinář by se nespokojil s klišé, že za deset let si nikdo nevzpomene na žádné rozhodnutí Evropského parlamentu (a u českého je to jinak?), ale dal by pár příkladů, které za zapamatování stojí, například to o zrušení roamingových poplatků. Škoda, nestalo se.

Pavel Svoboda, europoslanec KDU-ČSL
Dopisy jsou redakčně kráceny Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce