novinky Pavel Svoboda

Evropská unie je nedemokratická a Komise nikým nevolená! Opravdu?

Publikováno 31. 1. 2019

Z úst euroskeptiků je často slyšet, že EU je nedemokratická, že Evropská komise je nikým nevolená elita atd. Jak je to doopravdy?

Předně stojí za povšimnutí paradox, který kritika nedemokratičnosti EU z úst euroskeptiků obsahuje. Demokracie je jedním z atributů států, ale EU je mezinárodní organizace; ze stejných úst neslyšíme kritiku nedemokratičnosti jiných mezinárodních organizací, jako je OSN, NATO, Rada Evropy apod. Euroskeptici tedy požadují zlepšení jedné z charakteristik státu, ale současně paradoxně žádají, aby EU nesměřovala ke státoprávnímu uspořádání. Měli by si tedy vybrat, co chtějí.

Požadavek na demokratičnost EU je ale oprávněný. EU totiž získala od členských států tolik pravomocí, jimiž ovlivňuje každodenní život nás Evropanů, že zapojení občanů do rozhodovacích procesů je namístě. Pochybnosti o demokratičnosti mohou posilovat i úvahy o tzv. demokratickém deficitu EU. Jak je to tedy s demokracií v EU a zaostává EU v tomto ohledu za členskými státy?

Především zde máme Evropský parlament („EP“) volený v přímým, všeobecných a tajných volbách – jako v členských státech. Pravomoci EP narostly Lisabonskou smlouvou do role spolu-zákonodárce, který spolu s Radou (ministrů) spolurozhoduje o všech právních aktech EU. Tím se na míle liší od parlamentních shromáždění jiných mezinárodních organizací, které mají jen poradní úlohu a které jsou složeny z delegací poslanců vnitrostátních parlamentů.

Zvláštní povaha EU si ale vyžádala, aby do rozhodovacích procesů i přes existenci EP byly zapojovány i vnitrostátní parlamenty. To se děje zejména při kontrole dodržování rozdělení pravomocí mezi EU a jejími členskými státy (tzv. princip subsidiarity). Orgány EU sice přijímají unijní legislativu, ale za její výkon odpovídají orgány členských států. Do r. 1979 (první přímé volby do EP) měly vnitrostátní parlamenty k EU přímou vazbu – vysílaly své delegace do Parlamentního shromáždění, jak se původně EP jmenoval; to ale od r. 1979 skončilo, a vnitrostátní parlamenty se tak vzdálily od evropské politiky. Vnitrostátní parlamenty se dnes dále mj. podílejí se na novelizacích zakládacích smluv EU, jsou jim oznamovány žádosti o přistoupení k EU atd.

Evropská komise jako nikým nevolená elita? Mám mnoho výhrad vůči Komisi, ale tuto odmítám, ta neobstojí z více důvodů. Především Evropská komise je orgánem výkonné moci; vytýkají snad české vládě, že jde o nikým nezvolenou elitu? Kritizovat je třeba především český model, kde ministři jsou zároveň poslanci – dochází tedy k mísení moci výkonné s mocí zákonodárnou, což je z pohledu klasického požadavku na dělbu státní moci (Montesquieu) velká vada na kráse. Eurokomisaři naopak nesmějí mít mandát europoslance, aby byli zcela nezávislí. Zadruhé Komise není od voleb zcela izolována. Její předseda je navrhován premiéry členských států (Evropská rada) s přihlédnutím k výsledkům eurovoleb (česká ústava nic podobného výslovně nestanoví) a potvrzen EP. Jednotlivé kandidáty před jmenováním „griluje“ EP, tedy demokratický orgán. Grilování probíhá tak, že se sejdou výbory EP, jimž má být kandidát na komisaře v budoucnosti partnerem, na společné schůzi a několik hodin ho testují systémem jednominutová otázka – dvouminutová odpověď. Kandidát odhalí nejen své odborné předpoklady, ale i jazykovou vybavenost (samozřejmě může mluvit svým jazykem, ale to se chápe jako výrazné mínus). Teprve je-li EP spokojen se všemi 28 kandidáty, schválí Komisi jako celek. Obávám se, že kdyby stejné standardy byly aplikovány u nás na kandidáty na ministry, tak je ČR dlouhodobě největší nevládní organizací na světě – vládu nesestavíme.

Když jede český ministr hlasovat do Rady, získá mandát od vlády a často i od Výboru pro evropské záležitosti PSČR, který v této agendě zastupuje celou sněmovnu.

Tím ale demokracie v EU nekončí. Patří sem i povinný dialog s občanskou společností a církvemi, občanská legislativní iniciativa, kdy milion Evropanů má možnost kvalifikovaně vyzvat Komisi, aby přijala legislativní návrh (toto ale zatím moc nefunguje). Existují také evropské politické strany, které sdružují vnitrostátní politické strany i ze zemí mimo EU.

Za součást demokracie lze považovat např. i požadavek na transparentnost legislativního procesu EU: jde nejen o přístup často i k přípravným dokumentům, ale např. i ta část jednání Rady, kdy se rozhoduje o návrzích legislativních aktů, je veřejná.
Jistě, zlepšovat lze stále cokoliv. Nicméně tento článek ukazuje, že demokracie zjevně nepatří mezi zásadní neduhy Evropské unie. Za výkřiky euroskeptiků o nedemokratičnosti EU tedy bude spíše stát odpor vůči nadnárodní integraci: oni by nás chtěli uzavřít do české kotliny, aby v klidu mohli pěstovat demokracii po česku: amnestie à la Klaus, tunelování rozpočtu à la Babiš apod., aniž by nám do naší polívčičky foukali nějací cizáci, pro které trestně stíhaný premiér či prezident medializující utajované skutečnosti jsou věci prostě nepředstavitelné.