Čím je pro mě evropanství | Europoslanec Pavel Svoboda
novinky Pavel Svoboda

Čím je pro mě evropanství

Publikováno 11. 1. 2019

Dost často člověk naráží na slova jako evropanství, proevropský, protievropský, euroskeptický apod., často se směřuje Evropa a EU. Evropanství je dokonce oficiálním kvalifikačním požadavkem na člena Evropské komise, jednoho z orgánů EU. Je tedy na místě ptát se, co to znamená.

Na prvním místě evropanství je pro mě vědomí, že moji osobnost formuje nejen místo, kde žiji, nejen příslušnost k mému států, jeho jazyku a kultuře, ale že jako obyvatel Evropy mám společné rysy a zájmy se všemi ostatními lidmi, kteří na tomto kontinentu žijí. Zatímco my uvnitř Evropy takové rysy a zájmy často zpochybňujeme, každý pouliční prodavač v Jižní Americe vám evropanství vysvětlí ve dvou větách. Přes všechny závažné nedostatky je asi Evropa místem, kde se podařilo nejlépe naplnit ideál křesťanské úcty k jednotlivci. Vezměte si zejména sociální standardy, které jednotlivci nedovolí padnout tak hluboko na dno, jak se vám to může stát například v USA. Vezměte si rozvinuté zdravotní zabezpečení, ale také odlišné kulturní cítění. Evropa je tedy – vedle lokálního patriotismu (fandím své obci a kraji) a vedle českého vlastenectví – součástí mojí identity.

Zadruhé je pro mě evropanství a vlastenectví protikladem k nacionalismu a izolacionismu; evropanství to vylučuje. Jiné země a jejich obyvatelé jsou pro mě partnery, někdy konkurenty, ale nikdy nepřáteli; to ale neznamená nutně souhlasit se všemi režimy, které po Evropě panují. Vlastenectví se v rámci evropanství otevírá k dialogu. Naopak nacionalismus vede k izolaci, k omezování prostoru pro vzájemné poznávání a dialog; to vede ke konfliktům a válkám.

Teprve zatřetí pro mě evropanství znamená identifikaci s projektem evropské integrace, dnes představované Evropskou unií. V mezích dvou předchozích charakteristik je zde prostor pro různou míru identifikace i pragmatismu. Někdo může chtít euro, jiný nikoliv. Někdo může podporovat myšlenku evropské obranné spolupráce, jiný ne. V rámci těchto pragmatických úvah si ale Evropan hlídá, že nemíří k nacionalismu. Ví také, že prožívá sen, kteří snili velikáni od Dante Alighieriho, přes Victora Huga, Jiřího z Pardubic, TGM až k papeži Piu XII.; ví, že díky evropské integraci se u nás máme tak, jako se nikdo před námi neměl, a že 70 let míru v Evropě, míru, který je základem prosperity, není náhoda, ale důsledek nové metody spolupráce mezi státy, která si říká „nadnárodní“ (o tom jinde).

Jistě tato evropská spolupráce potřebuje neustále zlepšovat, reformovat a vracet k původním křesťansko-demokratickým východiskům; realistickou alternativu k tomuto projektu ale nemáme. Proto – ať se to někomu líbí, nebo ne – platí parafráze Palackého: kdybychom Evropskou unii neměli, museli bychom si ji vymyslet.