novinky Pavel Svoboda

Jen 50 let od začátku ruské okupace

Publikováno 20. 8. 2018

Detaily okupace připomínají starší pamětníci. Pro mě osobně je varující, že proběhla již za mého života a 21 let ho normalizací přímo ovlivňovala. Žádná dávná historie.

Proč došlo k invazi „spojeneckých“ vojsk? Bylo to opravdu proto, aby nemohla zpívat Marta Kubišová nebo kvůli oživení skautů a pod.? Byl pokus o socialismus „s lidskou tváří“ vhodnou příležitostí zacelit československou díru na mapě sovětské vojenské přítomnosti ve střední Evropě? Sověti totiž v roce 1945 vojensky opustili Československo, ale ne Polsko či Maďarsko. Podle jedné teorie mohla jedním z důvodů pro invazi být také skutečnost, že československá armáda si vydefinovala jako hlavní strategický zájem, aby se území Československa nevedla raketojaderná válka (viz bod 4.1 tohoto dokumentu; srov. A. Alvarová: Průmysl lži, Triton, Praha 2017, s. 77). To bylo v přímém rozporu se sovětskou vojenskou doktrínou, pro kterou Československo naopak bylo nárazníkovou zónou pro případ takové války, zónou předem určenou k odpisu. Tomu i odpovídalo cílené zanedbání rozvoje západních a jižních Čech. Díky nicméně autorům té strategie za odvahu alespoň takto opožděně.

Při začátku ruské okupace Gruzie v r. 2008 jeden významný český diplomat řekl: „Až teď si uvědomujeme, že problémem za totality nebylo to, že Rusko bylo sovětské, ale že Sovětský svaz byl ruský.“ Oním (také srpnovým) dnem totiž skončilo krátké intermezzo, kdy se zdálo, že s Ruskem lze navázat partnerské vztahy – smlouva o partnerství mezi Ruskem a EU byla na spadnutí. Pak ale přišla Gruzie a vše se vrátilo do obvyklých kolejí. O anexi Krymu či okupaci Podněstří není třeba se šířit.

Dnes po dalších deseti letech a v rámci probíhající dezinformační války můžeme opět konstatovat: nic se na ruském imperialismu nezměnilo. Ostatně, v dnešní platné obranné strategii ČR z r. 2017 se hned v úvodu můžeme dočíst toto: „Bezpečnostní situace v Evropě se od roku 2012 výrazně zhoršila. Na východě Evropy Ruská federace otevřeně realizuje své mocenské ambice, a to i za použití vojenské síly. Přitom se nezdráhá porušovat normy mezinárodního práva, včetně narušení územní celistvosti okolních zemí. Vůči členským zemím NATO a EU používá řadu nástrojů hybridní kampaně včetně cílených dezinformačních aktivit a kybernetických útoků“ (část B. Východiska obranné politiky České republiky, s.1). Jakoby ta citace neodpovídala našemu dojmu, že jsme opět ve sféře ruského vlivu jako tenkrát, dojmu, který vyvolávají Zeman, Bureš a ruští trollové? Díky autorům té strategie za to; jakoby šli ve stopách svých předchůdců před 50 lety.

Zastánci tzv. alternativních názorů („trollové“) ale tvrdí, že nelze srovnávat okupaci v roce 1968 s dnešním Ruskem. Ale proč by ne? Rusko nejen dál realizuje svoje imperialistické ambice, například v Gruzii, na Krymu, v Podněstří, jak píše i citovaná česká obranná strategie. Trollové ale tvrdí, že srovnávat tehdejší a dnešní Rusko je jako srovnávat válečné Německo s dnešním Německem. Jak napsal Prof. Martin C. Putna: „Obrácení, vyznání viny a pokání – tyto navýsost křesťanské akty – Němci jako národ udělali. Historicky bezpochyby byli příčinou ohromného utrpení velké části světa, ale pak uznali svou vinu! Rusové to třeba nikdy neudělali. Zkuste k běžným Rusům něco promluvit o zločinech jejich národa ve 20. století. Uslyšíte jen: My porazili nacismus, tak držte hubu. Kdežto Německo se po válce stalo baštou demokracie, čemuž ještě v padesátých i v šedesátých letech málokdo věřil. To je podle mě velký zázrak 20. století. I proto říkám znovu a znovu: Německo, ne Rusko! Tam nás nic dobrého nečeká.“ (Martin C. Putna, Vždycky v menšině.)

Dnešní Rusko navíc obohatilo vojenský arzenál o (dez)informační nástroje, což potvrzuje tzv. Gerasimovova doktrína, která je veřejně přístupná. Použití lži jako válečné zbraně je její podstata. Ne že by se dřív nepoužívala válečná propaganda, ale s dneškem je to nesrovnatelné. Zde trollové argumentují, že boj proti válečné lži je cenzura, neboť právě jde o „alternativní názory“. Ale o nepravdivosti tohoto argumentu je mj. celá uvedená kniha A. Alvarové. Stejně jako o snaze odchýlit diskusi k tématu, že za všechno stejně mohou Američani, anebo nastoupí tzv. whatabout-ismus , v češtině k tomu existuje výraz úhybný manévr či falešná stopa. Tato taktika spočívá v odvedení pozornosti od argumentu k jinému tématu a ještě k tomu zdiskreditovat argumentujícího. Typickým příkladem je: „USA: Kolik je v SSSR průměrný plat kvalifikovaného dělníka? SSSR: A vy zase bijete černochy!“

Neodpustím si i přes tragičnost výročí, které si připomínáme, abych závěrem nepřipomenul dva vtipy z dob totality, které se k tématu ruských okupací přímo vztahují. Ony to totiž vlastně ani vtipy nejsou.

Otázka: S kým sousedí Sovětský svaz? Odpověď: S kým chce.

Otázka: Který stát je nejimperialističtější na světě? Odpověď: Samozřejmě USA, protože zasahují do vnitřních záležitostí SSSR po celém světě.

Text si můžete také prečíst na mém blogu.