novinky Pavel Svoboda

Istanbulská úmluva v Evropském parlamentu

Publikováno 20. 9. 2017

Obsah samotné úmluvy v Evropském parlamentu vášně nevzbuzoval, protože shoda na nulové toleranci násilí, konkrétně násilí na ženách, seniorech či dětech je všeobecná. Zato však rezoluce samotná byla předmětem neshody z důvodů etických i právních. Já osobně ji z obou těchto důvodů považuji za toxickou, a proto jsem na plénu vystoupil proti rezoluci (zde) a hlasoval proti ní.

Etická toxicita spočívá zejména v tom, že odmítání násilí na ženách nejenže bylo v rezoluci rozšířeno o tzv. právo na reprodukční zdraví. Jeho odpírání rezoluce navíc povyšuje na formu násilí: „Odpírání sexuálního a reprodukčního zdraví a služeb souvisejících se sexuálními a reprodukčními právy, včetně bezpečného a legálního přerušení těhotenství, představuje jednu z forem násilí páchaného na ženách a dívkách." Netřeba dodávat, že o násilí, které je v tomto případě pácháno na nenarozeném dítěti, není v rezoluci ani slovíčko.

Právní aspekty jsou tři. Zaprvé, právo na reprodukční zdraví nebylo v žádné listině základních práv zakotveno. Zadruhé, výše citovaná věta implikuje, že odpírání umělého přerušení těhotenství by se mělo stát trestným činem jako forma násilí. Zatřetí, rezoluce EP porušuje princip subsidiarity, neboť jde evidentně o matérii, která spadá do pravomoci členských států.

I když jde o toxický dokument, jakých bohužel najdeme nejen v Evropském parlamentu, ale hlavně v národních parlamentech řadu, je třeba této rezoluci přiznat jen velmi omezený vliv. Nejde o legislativní dokument, není tedy právně závazný. Minimálně kvůli nezachování principu subsidiarity by ani neměl šanci stát se závaznou normou, protože by neprošel přes Radu (ministrů) EU.

Nutno však podotknout, že považuji rovněž za toxické v daném případě nerozlišovat mezi samotnou úmluvou a rezolucí EP, stejně jako manipulovat neprávnickou veřejností pomocí náznaků, že rezoluce EP má nějaké právní následky, jak to např. (zde): „Europoslanci … odsouhlasili, že …“ „Zároveň není důvod pro to přijímat jakékoliv závazné mezinárodní dokumenty.“ Takovýmito praktikami se kupředu rozhodně neposuneme, ale naopak je v takto citlivých otázkách široká veřejnost zbytečně matena.