Jako právníka mě znepokojuje, co se v Polsku děje s justicí. Jako demokrata mě mrazí při pohledu na polská i maďarská opatření v mediální oblasti a doufám, že Orbánova legislativa vůči spolkům se zahraničními příjmy, která jako by Kremlu z pera vypadla, má snad právě protikremelské směřování. Jako křesťanovi se mi nezdá zejména polský způsob prosazování křesťanských hodnot (pokud ovšem jsou právě ony tím, oč jde). 

Polsko i Maďarsko jsou podle svých ústav křesťanskými demokraciemi (polská ústava 1997 polsky zde; maďarská ústava 2011 anglicky zde). Odkazy na Boha, křesťanství (aniž je prohlášeno za státní náboženství), heterosexuální manželství jako základ rodiny nejsou skryty někde v útrobách (na rozdíl například od českého čl. 6/1 Listiny základních práv o ochraně nenarozeného života). Odkazy na tyto hodnoty stojí hrdě v čele těchto ústav podobně jako odkaz na demokratický charakter státu či na zásadu právního státu. Představují proto také – stejně jako demokracie, právní stát apod. – podstatné součásti oněch ústav. 

Princip právního státu (včetně nezávislosti justice) bývá považován za součást demokratického fungování státu. Nelze proto popřít právní stát ve prospěch demokracie, nicméně právě justiční reforma v Polsku je příkladem pokusu o takovýto paradox. Polská justiční reforma byla demokraticky odhlasována v Sejmu. Sama skutečnost, že konkrétní opatření jsou prosazována demokratickými cestami, ale ještě neznamená, že jsou správná, vždyť demokraticky se k moci dostal Hitler i komunisti u nás v r. 1946. 
Více na mém blogu