Americký volič včera rozhodoval o budoucnosti své země a rozhodně mu nebylo co závidět. Splnění občanské povinnosti – jít volit – se nikdy nezdálo tak obtížné. Musel vybíral mezi představitelkou establishmentu, a to se vším všudy co to v USA znamená. Na druhé straně stál nepředvídatelný kandidát, u něhož se dalo jen tajně doufat, že jeho buranské rysy zaoblí soukolí státní administrativy. Amerika si vybrala špatnou nejistotu.

 

Oba kandidáti si dle průzkumů navíc vedli mimořádně špatně v oblíbenosti a schopnosti přesvědčit Američany, že s nimi bude „Amerika opět skvělá.“ Voliči se v kampani rozdělili na dva téměř stejně velké tábory, jedno však měli společné: ani jednoho z kandidátů vlastně nechtěli. „Na první dobrou“ z toho vyplývá logický závěr, že by to v USA chtělo ještě alespoň jednu třetí stranu, aby výběr kandidátů byl širší. Jenže česká zkušenost s přímou volbou prezidenta ukazuje, že ani pluralita kandidátů nemusí vést k uspokojivému výsledku.

 

Je-li produktem vrcholné demokracie volba mezi Clintonovou a Trumpem, pak si člověk chtě nechtě připomíná kritiku demokracie z per starověkých filosofů, z nichž někteří (např. Aristoteles) ji považovali za nežádoucí formu vlády (vedle tyranie či oligarchie). Příliš čerstvá je také ještě rána, kterou pohledu na demokracii zasadilo britské brexitové referendum, kde hlas lidu, veden částečně lžemi, nostalgiemi či lhostejností, vedl k výsledku, který patrně bude muset mírnit zásah stavovského parlamentu. Ten je mimochodem plodem demokracie jen ve své dolní komoře. Ukazuje se také, že přebytek informací v rámci médiakracie (do níž demokracie v současnosti zmutovala) je stejně nebezpečný jako informační nedostatek.

Politika se mění v prostředí, kde souboj myšlenek je někdy těžko odlišitelný od utkání, kdo lépe lže. Chybějí korektivy, např. odpovědnost vůči vlastnímu svědomí, cti či vyšší autoritě. Spoléhat se na to, že stále ještě platí, že „hlas lidu je hlas boží“ v tom smyslu, že výsledek bude menším zlem, resp. že většina vycítí lépe společné dobro, vyžaduje za těchto okolností opravdovou víru v zásah Prozřetelnosti.

 

Jakoby se kampaň zvrhla v show a zábavu. „Ubavit se k smrti“ je název kritické knihy profesora Neila Postmana z osmdesátých let minulého století. Jen v tomto kontextu se snad někdo může zasmát bonmotu Miloše Zemana, že Clintonová neuspokojila manžela, a tudíž neuspokojí ani Ameriku. Ale zde možná šlo o víc, a to sdělit českému voliči, že má stranit kandidátovi, který se bratříčkuje s putinovským režimem, ostatně tak jako autor bonmotu sám. 

 

Ještě nikdy nebyl rozdíl ve skladbě elektorátu mezi Republikány a Demokraty tak dramatický. Republikánská strana, tradičně hájící zájmy podnikatelů, elit a tradicionalistů, udělala po letech čelem vzad a namířila si to přímo doprostřed elektorátu, který byl kdysi spíše vyhrazen demokratům. Trumpovi voliči byli podle statistiky New York Times „bílí heterosexuální muži se středním vzděláním“, zatímco  Afroameričané a  Hispánci volili Clintonovou. Není škoda, že politickým mluvčím chudého bílého heterosexuálního muže se základním nebo středoškolským vzděláním se stal zrovna Trump?  Zatímco Demokrati ochraňují jakoukoliv minoritu, na onoho muže, ohroženého v postindustriální společnosti chudobou, nezaměstnaností, rozvodovostí atd., který však patří k základu fungující společnosti, se doposud nikdo plně neorientoval. Bránit ho je třeba, škoda jen, že se toho ujal právě Trump.

 

Je tedy nějaká dobrá zpráva, pramenící z výsledku voleb pro středoevropského voliče, který

měl na kampani také zájem. Asi ne. Ale evropskému občanovi by nemělo být lhostejné, jak nový nájemník Bílého domu bude přistupovat k otázkám mezinárodní bezpečnosti.

Jak se budoucí prezident postaví k dlouholeté zahraniční politice USA, která vždy spočívala v jasné deklaraci kurzu, předvídatelnosti a dodržování spojeneckých závazků?

Podle Trumpa je totiž NATO zastaralou institucí a zda budou chtít USA i nadále platit evropskou bezpečnosti, zvlášť když samy evropské státy platí méně, než se zavázaly, je také otázkou. Nemáme se bát spojenectví USA s Ruskem? Trump svůj obdiv k Putinovi neskrýval, a že šéf jeho kampaně obchoduje s Rusy a šéf jeho zahraničně-politických poradců pracuje pro Gazprom jsou veřejně známé informace. Jak se americký prezident postaví tzv. Islámskému státu? Trump údajně má svůj plán, jak ho zničit. Snad nevyplní všechny své hrozby!  Pro Evropu je Trumpovo vítězství rozhodně ta méně pozitivní zpráva, než kdyby vyhrála Clintonová. Jeho nečitelnost může být pro Evropu určitým rizikem. Zda se však jeho ostrá slova z kampaně, přenesou i do reality, ukáže až čas.

 

Vyšlo v magazínu Dotyk, 9. 11. 2016