22.1.2016  Týdeník Dotyk    Fokus

Jiří Pšenička

Česko ukazuje soucitnější tvář: do země přilétá první skupina blízkovýchodních křesťanských rodin, které kvůli své víře musely utéct před islamistickými teroristy do Kurdistánu.

Na počátku bylo slovo. V tomto případě šlo o dopis křesťanského publicisty Dana Drápala ze září 2014, jenž v reakci na zprávy o genocidě souvěrců na Blízkém východě vyjádřil bezmoc, zároveň ale ochotu k činu. Nebyl sám, kdo takto uvažoval.
A právě Drápalův text byl patrně oním rozhodujícím impulzem ke vzniku iniciativy – složené nejen z věřících –, která zorganizovala záchranu 153 iráckých křesťanů vyhnaných předloni ze svých domovů v severoiráckém Mosulu a okolí hrdlořezy z tzv. Islámského státu.
První 27členná skupinka, která se mezitím přesunula do Libanonu, kde již získala status uprchlíků, přiletí v neděli 24. ledna. Další skupiny, vyčkávající v několika uprchlických táborech v Erbílu (metropole iráckého Kurdistánu), mají následovat.

Kdo by chtěl finančně podpořit přesídlení pronásledovaných iráckých křesťanů, může zaslat svůj příspěvek na účet u GE Money Bank č. 216459128/0600, založený pro tyto účely Nadačním fondem Generace 21. Bližší podrobnosti
ZDE.

Česko má tak šanci poprvé ukázat svoji soucitnější tvář, když předchozí často výhradně nenávistné výlevy vůči válečným uprchlíkům naši zemi příliš altruisticky nevykreslily. Nadále však ve vzduchu visí otázka, nakolik vřele budou blízkovýchodní křesťané přijati, když většina našinců se momentálně k běžencům všeho druhu staví záporně.
„Na začátku sice byly nějaké nenávistné reakce, ale v poslední době se ta situace změnila výrazně k lepšímu,“ hodnotí vývoj pro týdeník Dotyk Jan Talafant, koordinátor celého projektu z Nadačního fondu Generace 21.
Možná přijdou další
Pokud se záchranná operace zdaří a najde se dost lidí ochotných pomoci (finančně či materiálně), mohlo by přesídlení křesťanů z kolébky nejstarších civilizací pokračovat i v dalších vlnách. Bude-li na to ještě čas.

Zprávy z Kurdistánu nejsou vůbec povzbudivé. Nad uprchlými křesťany zatím sice drží ochrannou ruku současná autonomní kurdská vláda a prezident Masúd
Barzání, ovšem příští rok budou volby a panuje obava, že po nich nastoupí nové pořádky a méně slitování.
Už dnes jsou křesťané, jejichž mateřskou řečí je aramejština a úředně donedávna hovořili arabsky, v kurdské oblasti občany druhé kategorie a terčem (zatím jen) slovních útoků. Nemají nárok na lékařskou péči, nemohou legálně pracovat, dětem chybějí školy. Navíc
nemají status mezinárodního uprchlíka, ale vnitřně vysídlených osob, protože de iure na útěku nepřekročili hranice Iráku, ačkoliv tato země již fakticky neexistuje.
Ti z nich, kteří jsou bez peněz, nemají ani žádnou alternativu. Uprchlické tábory v Turecku, Libanonu a Jordánsku už dávno praskají ve švech. Pomoc křesťanů z jiných částí světa je tak pro ně jedinou nadějí.
Vicepremiér Pavel Bělobrádek po prosincovém jednání české vlády, která žádost Iráčanů o přijetí schválila, nazval tuto akci pilotním projektem. Bude prý vyhodnocen, a potom se ukáže, zda by mohl i v dalších vlnách pokračovat.
Panuje obava, aby se nestalo to, co v Polsku, kde tamní vláda sice loni promptně rozhodla o přijetí syrských křesťanů (1500 lidí), přičemž se ale z první skupiny, jež přicestovala v červenci, k nelibosti mnohých polských dárců někteří lidé posléze přesunuli do atraktivnějšího Německa. Mnozí Poláci dokonce začali i pochybovat, zda šlo skutečně o křesťany.

Ve vzduchu visí otázka, nakolik vřele budou blízkovýchodní křesťané v Česku přijati.
???

Celkem 153 iráckých křesťanů (37 rodin), kteří od předloňska, kdy uprchli z měst a obcí v okolí Mosulu, pobývali v několika uprchlických táborech v Erbílu a okolí (irácký Kurdistán).
První skupina, která přiletí v neděli 24. ledna, čítá 27 osob. Jedná se o 7 dospělých žen, 6 mužů a 14 dětí. Těm se nakonec podařilo z Erbílu uprchnout do Libanonu, kde již získali status mezinárodních uprchlíků.
Další skupiny by měly následovat do dubna.
Polovina mužů a téměř třetina žen má vyšší než středoškolské vzdělání.
Jejich mateřským jazykem je aramejština, pravděpodobný jazyk Ježíše Krista.

Po nedělním příletu do Prahy odjede první skupina autobusem do rekreačního centra Okrouhlík u Jihlavy.
Po zhruba dvouměsíčním adaptačním pobytu se přesunou do bytů přímo v Jihlavě, kde bude ve spolupráci s místními křesťany a dalšími dobrovolníky pokračovat intenzivní výuka češtiny, českých reálií a další adaptační a integrační aktivity.
Další skupiny, které mají následovat, mají získat bydlení v Praze a ve vybraných třech až čtyřech krajských městech.

Přeprava osob a první rok pobytu (ubytování, stravování, výuka jazyka, integrace) mají být hrazeny z peněz dárců, kteří přispěli do Nadačního fondu Generace 21.
Samotnou přepravu lidí platí britská křesťanská humanitární organizace Barnabas Fund.
Stát zaplatí bezpečnostní prověrky, zdravotní pojištění, část azylového řízení a případně i sociální dávky po získání azylu,
budou-li na ně mít azylanti nárok.

Základními podmínkami bylo, aby žadatelé měli ověřitelný příběh, prošli bezpečnostní prověrkou a výslovně požádali o přesídlení do Česka.

Organizátoři české záchranné mise ale věří, že u nás se nic takového nestane: všichni Iráčané výslovně požádali o přesídlení do České republiky, všichni také prošli bezpečnostní prověrkou a museli doložit svůj ověřitelný životní příběh.
Iráčtí křesťané se stěhují i na Slovenko. Již před vánočními svátky jich naši východní sousedé přijali 149.
Ve stopách Wintona a Wallenberga
Vraťme se k onomu v úvodu zmíněnému dopisu. Publicista Dan Drápal předloni v září, krátce po vyhnání iráckých křesťanů ze svých domovů, připomněl povraždění několika milionů židů během druhé světové války.

A nezapomněl poznamenat, že holokaust pokračoval v mnoha zemích i po ní.
„Likvidace židů v arabském světě je prakticky dokončena. Nyní nastává likvidace křesťanů. Pokud nedojde k nějaké zásadní změně – a na obzoru nevidím nic, co by jí nasvědčovalo –, budou během této generace zlikvidovány kdysi milionové menšiny v Sýrii
a Iráku. Zatímco alespoň část židů mohla utéci do Izraele, křesťané z Blízkého východu nemají kam,“ napsal Drápal.
V té době slýchal ještě mnoho důvodů, proč přestěhovat křesťanské běžence do Česka nelze. Připomněl ale jména všech, kteří se ve své době vzepřeli předpisům a podobné akce, zaměřené převážně na židy, navzdory nepoměrně vyššímu riziku zorganizovat
dokázali: švédského diplomata Raoula Wallenberga, Čecha Přemysla Pittera, Brita Nicholase Wintona či Němce Oskara Schindlera.
„Ono je milosrdenství snad téměř vždy jaksi nelegitimní, tak nějak na hraně zákona a předpisů, ne-li až za ní,“ poznamenal tehdy Drápal.
„Někdy jsem si kladl otázku, jak mohli někteří lidé vůbec dál žít, když jely osvětimské pece naplno. Ale teď si uvědomuji, že my křesťané také žijeme, zatímco naši bratři a sestry jsou podřezáváni a křižováni. Lidé žijící za druhé světové války zpravidla ani netušili, že existuje nějaká Osvětim. Já mám v počítači obrázky těch křižovaných. Byly pořízeny jen před pár týdny. Nedají mi spát,“ zakončil dopis, po jehož publikaci se dala dohromady skupina lidí, která záchrannou operaci začala fakticky připravovat.
Uskutečnilo se několik cest přímo do iráckého Kurdistánu, aby byli vytipováni vhodní kandidáti na přesídlení. Zapojili se i politici.

Už dnes jsou křesťané v kurdské oblasti občany druhé kategorie a terčem slovních útoků.

„Sešli jsme se s některými poslanci. Loni v únoru došlo k první schůzce s premiérem Bohuslavem Sobotkou, takové neformální, kterou zprostředkoval europoslanec Pavel Svoboda,“ vzpomíná pro týdeník Dotyk koordinátor Jan Talafant.
Muž žijící v Kroměříži, jenž se od roku 1994 pohybuje v neziskovém sektoru a podílel se dříve mimo jiné i na některých projektech na pomoc pronásledovaným křesťanům v Súdánu či v Indonésii, je také ředitelem Nadačního fondu Generace 21, na jehož bankovní účet již rok proudí peníze od dárců. Ze shromážděných peněz budou iráčtí křesťané minimálně v prvním roce, než se v Česku zabydlí a najdou si práci, žít.

Stát má zaplatit část azylového řízení, bezpečnostní prověrky, zdravotní pojištění a také sociální dávky, pokud budou po udělení azylu nějaké vypláceny. „Nebojím, že by si tady Iráčané nenašli práci. Všichni se už těší, že budou moci začít normálně žít a pracovat. Valná část z nich má vyšší než středoškolské vzdělání. Najdete mezi nimi učitele včetně ředitele školy, majitele stavební firmy, veterináře, různé techniky a řemeslníky,“ podotýká
Talafant. Poznamenává, že Iráčané jsou sami připraveni přijmout u nás téměř jakékoliv zaměstnání a vymanit se z kruhu beznaděje, v němž už rok a čtvrt žijí.
Ještě jedna rybka
Dlouho bylo na seznamu lidí určených k záchraně jen 152 jmen. Nakonec však přibylo další. Jedné z iráckých žen se totiž narodilo dítě. K radosti nejen Jana Talafanta. „Ne, že bych to chtěl nějak glorifikovat, ale pro nás to bylo velké povzbuzení. V čísle 153 jsme viděli předzvěst toho, že celá ta mise dopadne dobře,“ dodává Talafant, jinak též majitel malého nakladatelství, který se mimo jiné spolupodílel na projektu „Bible21“, novém překladu nejposvátnější křesťanské knihy.
Číslo 153 má totiž pro křesťany symbolický význam, právě z tohoto textu vycházející. Janovo evangelium hovoří o tom, jak se zmrtvýchvstalý Ježíš zjevil svým učedníkům-rybářům u Tiberiadského jezera, kteří celou noc neúspěšně lovili ryby. A on jim poradil, aby své sítě rozhodili na opačné straně lodi. Udělali to a ulovili právě 153 ryb. „A ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla,“ píše se v evangeliu.
A tak i Jan Talafant se svými přáteli v té chvíli uvěřili, že česká záchranná síť naplněná iráckými křesťany zůstane neporušena.

Všichni Iráčané výslovně požádali o přesídlení do České republiky.

Křesťané žili v Mosulu, druhém nejlidnatějším iráckém městě, a jeho okolí po boku místních muslimů celá staletí. Mírové soužití dvou náboženství na ninivské pláni bylo přeťato mezi červnem a srpnem 2014, kdy území začali obsazovat teroristé z tzv. Islámského státu.
Zlomový okamžik přišel 6. a 7. srpna. Většina křesťanů před džihádisty, nemilosrdně zabavujícími veškerý majetek, utekla do 80 kilometrů vzdáleného kurdského Erbílu. Ti, kteří chtěli zůstat, museli buď konvertovat, nebo zaplatit daň za to, že je ozbrojenci „na svém území“ budou trpět. Později však vedení islamistů změnilo názor a rozhodlo se vyhnat nebo zabít i ty křesťany, kteří daň ve výši 470 dolarů (téměř 13 000 korun) za svou rodinu zaplatili.
Džihádisté obsadili i nedaleké starobylé město Karakoš (Bachdída) a další starobylé křesťanské vesnice, z nichž některé pamatují ještě Asyrskou říši.
„Město Karakoš s padesáti tisíci křesťany již neexistuje. Platí to pro všechna křesťanská města a obce v provincii Ninive, což představuje přibližně 120 tisíc křesťanů. Všichni obyvatelé, včetně našich duchovních, i my biskupové z Mosulu, stejně tak Chaldejci, syrští katolíci i pravoslavní jsme museli opustit svoje kostely, domovy, majetek, dědictví předků a uchýlit se do Kurdistánu,“ popsal loni situaci mosulský arcibiskup Yohanna Petros Mouche.