Média
Napsal jsem
Papež o federalizaci Evropy

Tak to si papež dovolil dost: vyzval k federalizaci Evropy. V rozhovoru pro La Repubblica dne 8. 7. 2017 (zde) pravil: „Evropa se buď stane federálním společenstvím, nebo přestane hrát ve světě roli.“

Takřka všichni se shodnou na tom, že v současném nedotaženém stavu projekt Evropské unie setrvat nemůže, že je mu třeba reformy. Ale jak reformovat, na to se názory liší. Euroskeptici si nejsou ochotni přiznat, že význam jednotlivých států Evropy v rámci globalizace upadá (podle Bílé knihy Evropské komise o budoucnosti Evropy v r. 2050 ani jeden evropský stát nebude patřit do G10) a že jednotlivé státy nejsou samy schopny řešit výzvy kontinentálního rozsahu (změna klimatu, migrace, terorismus). Exitohujeři by Unii nejraději zrušili, protože zbožšťují národní státy, které sice mimo jiné zapříčinily dvě světové války, ale jsou to NAŠE uzavřené (v jejich terminologii suverénní) rybníčky, které nám cizáci přece nebudou okysličovat. Zastánci nadnárodní spolupráce naopak nepřehlížejí globalizaci ani kontinentální rozměr výzev současnosti. Nepovažují mír a svobodu za samozřejmost, ale vnímají evropský blahobyt jako výsledek nadnárodní spolupráce. Shrnuto, chce-li Evropa obstát v globalizovaném světě, potřeba těsnější nadnárodní spolupráce evropských států je jediná logická cesta vpřed. Nic jiného papež František neřekl. Více na mém blogu.
 

Neúplné doporučení Evropských hodnot ke kvótám

Nedávno vydaly Evropské hodnoty tzv. „Doporučení týdne: Junckerova Komise by měla přestat vynucovat nefunkční migrační kvóty“. To reaguje na skutečnost, že Evropská komise v úterý 13. 6. 2017 oznámila, že zahájí s Českou republikou řízení pro neplnění dvou rozhodnutí Rady, která Českou republiku zavazují k přijetí určitého počtu žadatelů o azyl z Řecka a Itálie. 

Nyní, kdy situace takto pokročila, je třeba se zaměřit na racionální analýzu, která jediná může současný, pro Českou republiku nepříznivý, stav změnit. Popis situace z pera Evropských hodnot však nesplňuje požadavky na takovouto analýzu. 

Evropské hodnoty správně konstatují, že „podle evropského práva má Evropská komise pravomoc zahájit řízení proti státům, které rozhodnutí neplní“. Můžeme pouze dodat, že toto je výraz obecné povinnosti Evropské komise vymáhat dodržování evropského práva. Z hlediska čistě právního je tedy situace naprosto jasná. 

Z mimoprávního pohledu souhlasím s hodnocením Evropských hodnot, že přijímání běženců se stalo „vysoce citlivým politickým tématem spojeným s vnímáním národní suverenity a legitimity rozhodování institucí EU“. Více na mém blogu

Sankce za nenaplnění migračních kvót

Evropská komise se rozhodla zahájit řízení pro porušení Smluv (tj. povinnosti vycházející z práva EU) proti Polsku, Maďarsku a Česku. Muselo k tomu dojít? Dá se to nějak zastavit? Nepřehnala to Evropská komise? A jak takové řízení vlastně probíhá? 

To, že kvóty budou málo účinné, bylo (alespoň mnohým) zjevné od počátku. I já jsem proti nim. Nicméně ČR souhlasila s článkem 78/3 Lisabonské smlouvy, podle něhož se v Radě EU o těchto otázkách rozhoduje tzv. kvalifikovanou většinou, každý tedy může být přehlasován. To se stalo v tomto případě nám – České republice, byli jsme přehlasováni. Dané rozhodnutí o kvótách je platné právo, i když se nám to nelíbí a nesouhlasíme s tím. Proto otázku o smysluplnosti kvót nyní přebíjí diskuse o plnění povinností. ČR i EU shodně tvrdí, že právo platí a je vykonatelné, s čímž souvisí i to, že za neplnění závazku následuje sankce. EU nemá v zásadě nic jiného než právní závazky. Nemá vlastní policii ani vymáhací aparát, takže zahájení řízení o porušení nemůže představovat žádné překvapení, s tím se muselo počítat. Více na mém blogu
 

Český mediální problém začíná na B

Kdo očekával kárání České republiky za kvalitu mediální scény na pozadí aféry Babišgate ze strany Evropského parlamentu, nedočkal se. Jednání totiž probíhala v duchu: „Nechceme Česko pranýřovat, doma s tím také máme problémy, chceme vás podpořit“.

Patřil jsem k těm, kdo písemně vyjádřili nesouhlas s debatou o české mediální scéně na půdě Evropského parlamentu, protože na toto téma se tu diskutuje v souvislosti s mocenskou deformací mediálního prostředí v Polsku a Maďarsku. Konkrétně se jedná o omezování svobody médií mocenskými nástroji a personálními čistkami, což je zcela jiná úroveň pochybení než oligarchizace části soukromých médií. Navíc veřejnoprávní média svoji povinnost objektivně informovat v zásadě plní. Zároveň ale říkám, že oligarchizace médií je velký problém. Více na mém blogu

 

Evropa 2017 – probuzení síly, anebo rvačka ratlíků?

Pohled na globalizovaný svět roku 2017 nám z pohledu Evropy přináší volbu: buď společný vliv a svobodu, anebo národní autoritářskou bezvýznamnost. Proto je třeba bezodkladně zahájit velký projekt společné evropské obrany a dovršit ho dřív, než nás převálcuje historie.

Karty jsou rozdány takto: Evropa je konfrontována se třemi velkými zeměmi, jejichž vůdci mají před sebou dost času a mají jasnou strategii, jejíž součástí není aliance s Evropou. Zdá se, že tyto země mohou dospět k novému rozdělení sfér vlivu národních států po vzoru 19. století a zavrhnout liberální mezinárodní řád století dvacátého, v jehož rámci mohly národní státy spolu komunikovat ke společnému pokroku.

Donald Trump je jednoznačně izolacionista. Především chce po Evropě, aby se bránila sama, chce repatriovat do USA podniky etablované v dnešní Evropě. Bude se smát paritě dolaru a nechá jej klidně utopit, pokud tím přiláká investice do USA, a přinutí svět konzumovat americké produkty. Proto větší bloky à la NAFTA, TPP či TTIP nejsou jeho zájmem. Trumpovy výroky o rozpadu EU nejsou samoúčelné – nechce silného obchodního konkurenta na evropském kontinentu. V tom se shodne mj. i s Ruskem a Čínou.

Putinovo Rusko chce - jako vynikající simultánní šachista - obnovit své velmocenské postavení a zajistit, že Evropa mu bude prostřednictvím budoucích spřátelených hlav států zobat z ruky. Hlavně ropu a za (pro něj) dobré ceny. K tomuto cíli je potřeba především ovládnout Německo a Francii, a tak se ve volebním roce mají Francouzi a Němci na co těšit.

Čína Si Ťin-pchinga zase chce - jako hráč nejstarší stolní strategické hry Go – vytvářet aliance po celém světě, a tak upevňovat svou sílu a zajistit své zásobování surovinami. V důsledku tak chce oslabit aliance ostatních, tedy i Evropanů. Trumpův a Putinův pragmatismus by navíc mohl vést k pokusu o obnovu rusko-amerického bipolárního uspořádání, což není v zájmu Číny. Pak má kancléřka Merkelová se svojí ekologicko-energetickou politikou – aniž by o to usilovala – v Číně mocného spojence. Hlavním tahounem zavádění alternativních energií, které směřují k nezávislosti na ropě (což je proti rusko-americkému zájmu, jejich ekonomika na ropě stojí), je totiž právě Čína.

Pro tři největší mocnosti světa již není Evropa partnerem, ale kořistí. A udělají cokoli, aby ji oslabily, i když mluvit budou zcela opačně. Místo toho, aby Evropa vymýšlena protiakce, budou dva nejdůležitější státy Evropy - Francie a Německo - paralyzovány volbami. Budeme dále svědky odstředivých sil v Itálii, Nizozemsku a ve střední Evropě. To znamená, že pro tři světové velmoci je rok 2017 perfektní dobou, kdy se mohou zbavit potenciálního evropského soka. Proč by tedy nespojily své síly s těmi, kteří dokonce i v Evropě chtějí Unii demontovat?

Nahrává jim i to, že v samotné Evropě mnozí lidé nevěří, že Evropská unie může být světovou velmocí i v 21. století. Jen v Evropě se někteří lidé chtějí vrátit do provinčnosti malých států, neschopných globální konkurence, i když mají šanci vybudovat velkou entitu, demokratickou a suverénní, o stejné velikosti jako její hlavní soupeři.

Ať se to líbí nebo ne, svět je nevratně propojen a síla (tj. životní úroveň, zaměstnanost, demokracie, suverenita a svoboda) patří těm nejlidnatějším zemím, které mají více prostoru, přírodních zdrojů a přístup k moři. Malé země mohou mít vliv  a přežít jen díky aliancím, jinak budou neustále v obležení, jako je Singapur nebo Izrael.

Evropany v roce 2017 tedy nejspíše čeká toto: přežít útoky zvenčí i uvnitř, které se navíc nevědomě či neúmyslně navzájem posilují. Jde nejen o to čelit evidentním tlakům globalizace, ale také přeměnit obrovský ekonomický potenciál Evropy v geopolitický vliv. Evropa je ekonomický obr, ale politický trpaslík. A to je možné především realizací projektu společné obranné unie. Marná sláva, v geopolitice má vliv jen ten, kdo má klacek v ruce. Evropa ho nemá. Pohled na pokusy o vyřešení syrského konfliktu z tohoto pohledu (Evropa nepřítomna) nepotřebují žádný další komentář.

Francouzský ekonom a politik Jacques Attali již před delším časem upozornil, že globalizace díky působení nestátních hráčů zmenšuje prostor pro autonomní rozhodování národních politiků, zmenšuje tedy prostor pro jejich schopnost vyhovět některým přáním voličů. Ti se proto – podle jeho názoru – budou se zavedenými politiky nespokojeni a budou mít tendenci utíkat se do politického náručí extrémnějších politických sil.

Nemohu se zbavit dojmu, že Attaliho vize se v Evropě naplňuje. Nizozemsko, Francie, Švédsko, ale i Polsko či Maďarsko vykazují určité symptomy směřování k více autoritářským režimům. Rusko a Turecko jsou již na této cestě delší dobu. Všude se změny dějí postupnými kroky, ne skokově, revolučně. Kvantita nevýznamných změn se jednoho dne ukáže být změnou kvalitativní – pokud ty nevýznamné změny dopustíme.

O víkendech můžeme sledovat norský seriál Okupace a českou Bohému. Jedno sdělení mají společné: přechod od svobody k nesvobodě se neděje skokově, ale plíživě. Je to aktuální téma i pro dnešek, když nás nikdo fyzicky neokupuje?

Podle mě to aktuální je, protože nepostavíme-li se společně v Evropě výzvám globalizace, alternativou je radikalizace politiky v národních státech, vedoucí k autoritářským režimům, a tudíž k nesvobodě. A s tou už neblahé zkušenosti máme. Radikalizace ale také vede k izolacionismu. Kde není otevřenost a dialog, nastupuje uzavřenost a nedůvěra k okolnímu světu. V kombinaci s populismem a autoritářstvím je to výbušná směs.

Zkušenost dvacátého století nám říká, že to jsou národní autoritářské státy, které mohou zavléct celé kontinenty do válek. Produktem Attaliho předpovědi tedy může být nejen nesvoboda, ale i válka. K válkám vedou skoro vždy sliby populistů, které nejde splnit, a strach, který nejde přehlušit.  V Evropě si užíváme bezprecedentně dlouhého míru, tak dlouhého, že jej považujeme za samozřejmost. Dějiny evropského kontinentu nás ale učí, že neválčit není samozřejmé. Evropský projekt byl založen právě kvůli zabránění válkám mezi evropskými národy. Jsou-li cenou za mír nějaké ty nadávky o byrokratech, pak je to cena přijatelná. Ne nadarmo EU v roce 2012 získala Nobelovu cenu za mír.

Publikováno v magazínu Dotyk, 31. ledna 2017

 

 

 

 

Napsali o mně
Svoboda: Rusko sleduje jen vlastní zájmy, jak na Ukrajině, tak v Sýrii

4.10.2015  Blesk.cz  

Celý článek naleznete zde

Diplomatický vzkaz Američanů: Víme, že Česko není jen Zeman

3.10.2015  Blesk.cz  str. 00  Politika

Celý článek naleznete zde

Proč Volkswagen podváděl? Manažeři chtěli víc peněz, míní europoslanec Svoboda

2.10.2015  blesk.cz  str. 00  Události

Celý článek naleznete zde

Evropská osina

5.10.2015  Respekt  str. 24  Fokus

Ján Simkanič

žádná věda

Vždyť co nám kdy Římani dali?“ pohoršují se ve slavném montypythonovském rozhovoru ve filmu Život Briana členové Lidové fronty Judeje na adresu nenáviděných protektorů. A pak sami začínají neochotně přiznávat: kanalizaci, lékařskou péči, vzdělávání, víno, veřejný pořádek, zavlažování, silnice, zásobování pitnou vodou, mír... Na jejich protiřímském odhodlání to však pochopitelně nic nezmění.
V Česku to takto tradičně schytává Evropská unie. Vystudovaná ekonomka Markéta Šichtařová se nedávno se stejně sugestivní naléhavostí ptala: „Jaké že výhody pro nás EU vlastně ještě pořád má? Nemyslím ony teoretické, deklaratorní výhody, které jsou nesporné. Myslím skutečně, v reálném životě… Tak ráda bych našla aspoň jednu!“
U ekonomicky vzdělané paní podobná otázka překvapí, bohužel v Česku je rétorickým vyjádřením negativního naladění velké části obyvatelstva. Co na tom, že z EU připluly už stovky miliard, že podle výpočtů máme díky ní skoro o pět procent vyšší HDP, vyšší zaměstnanost, že můžeme svobodně cestovat, pracovat, studovat, že vloni z Česka do evropské ciziny nejméně sto tisíc lidí vyrazilo za prací, i když jim neříkáme ekonomičtí emigranti. Brát umíme, ale dávat?
Podstatu věci vystihl europoslanec Pavel Svoboda: „Při ratifikaci Lisabonské smlouvy jsme byli poslední. Při řešení finanční krize jsme se spolu s Británií nepřipojili ke smlouvě o fiskální unii. Při řešení řecké krize jsme jasně dali najevo, že řecké dluhy se nás netýkají. V migrační krizi trváme na nepovinných kvótách, protože víme, že nic neřeší. Jsme jedna ze dvou posledních zemí, která neratifikovala asociační dohodu s Ukrajinou (psáno před tím, než ji parlament schválil). Je ,osina v zadku‘ ten správný výraz?“
Když k tomu přidáme prezidentské výlety do autoritativních režimů, probíhající v rozporu s převládajícím celoevropským konsenzem, a hlavně nulovou vizi jakékoli jiné funkční alternativy, je pak naprosto logické, že na Pražském hradě zavlály trenky. Kdo se na Prahu dívá z Evropské unie, musí mít už dlouho intenzivní pocit, že si z něj Češi jen dělají p***l.

O autorovi| Ján Simkanič, Autor je ředitel internetového vydavatelství.

Syřané vlastně nejsou uprchlíci

5.10.2015 Lidové noviny str. 15 Právo a justice

JAN JANUŠ

Odbornice na migrační právo Věra Honusková vysvětluje právní souvislosti uprchlické krize

* LN Je právo dostatečně připravené na uprchlickou krizi?

Na některé věci právo být připravené ani úplně nemůže. A navíc, tady nejde jen o právo, do hry vstupují další aspekty. Mimo jiné chování elit, historické zkušenosti společnosti, i to, s čím se aktuálně potýká. Pokud jde o nucenou emigraci, tam se navíc právně neřeší otázka, zda někoho chceme nebo nechceme, ale zda mu máme nebo nemáme povinnost pomoci. Určitou připravenost na to, co nyní v Evropě vidíme – tedy na uprchlictví jako příchod většího množství osob – sledujeme v mezinárodním právu až ve 20. století. Větší uprchlické vlny přitom byly i před tím, ale stále bylo kam utíkat, pořád existovaly málo osídlené oblasti. Hodně lidí tak odcházelo třeba do Ameriky. Ale dnes je těžké odlišit, zda šlo o dobrovolnou emigraci, nebo uprchlictví takové, jak jej dnes vnímáme.

* LN Můžeme tedy současný stav srovnávat právně s určitými historickými paralelami?

Odpovědí na podobné krize známe v mezinárodním právu několik a vždy souvisely s určitými vlnami. Šlo tak například o lidi odcházející z Ruska po změně režimu v roce 1917. Na tehdejší dobu jich byly velké počty, statisíce osob, možná i přes milion. Mnoho z nich přišlo do Evropy, navíc byli kvůli své emigraci zbaveni občanství. V mezinárodním právu se tak ocitli bez ochrany a státy nevěděly, co si s nimi počít. O několik let později přišlo větší množství osob arménského původu z Turecka. Objevily se i další vlny a právo tyto situaci vždy reflektovalo tak, že státy přijaly určitý instrument, který řešil právní postavení těchto lidí. Nebudeme si nic nalhávat, tenkrát šlo hlavně o to, aby měli doklady, průkazy totožnosti, státy nebyly příliš vedeny touhou jim pomoci začít nový život. O jídlo se většinou postaraly dobročinné spolky. Státy tento aspekt příliš neřešily. Podobně ve větší vlně v letech 1938 nebo 1939 lidé utíkali z Německa a ze Sudet. V parlamentu se tehdy řešily velmi podobné věci jako dnes.

* LN Z čeho tedy vychází současná úprava uprchlického práva?

Z pohybu osob po druhé světové válce. Šlo opět o ad hoc reakci na vzniklou situaci, Úmluva o právním postavení uprchlíků přijatá v roce 1951 byla původně časově omezená. Vztahovala se jen na lidi prchající „z důvodu událostí před 1. lednem 1951“. Během několika let ale státy zjistily, že uprchlické proudy nekončí a časové omezení úmluvy odstranily. Úmluva tak ne vždy odpovídá na současné potřeby, vidíme třeba i jiné důvody odchodu osob. Na uprchlickou krizi tak právně odpovídáme instrumentem, který není úplně ušit na dnešní dobu, lepší ale nemáme. Vedle zmíněné úmluvy existují ještě další právní řešení situací spjatých s příchodem osob v nouzi. Mám na mysli instrumenty přijaté na regionální úrovni. Ty jsou pro současnou situaci možná zajímavější.

* LN Z jakého důvodu?

Z hlediska mezinárodního práva – tedy z hlediska západní interpretace definice uprchlíka – je totiž uprchlíkem jedna individualizovaná poměrně přesně definovaná osoba, které se poskytuje individualizovaná ochrana. Přicházející lidé ale mnohdy do této definice nepatří a odpověď pro ně hledáme v jiných instrumentech. V našem regionu jde například o takzvanou doplňkovou nebo dočasnou ochranu. Právě dočasná ochrana odpovídá současným potřebám asi – s výhradami – nejvíce, přitom ale aplikujeme předešlé dvě možnosti. Vzhledem k počtu přicházejících osob ale nemusí jít o optimální řešení. K tomu musíme reflektovat propojenost současného světa. To, jak jsou uprchlíci kde vítáni, což vidí třeba na sociálních sítích. Pak se může pro odchod rozhodnout o to větší množství lidí – a hrozí, že vítáni být přestanou. Všechny tyto aspekty musíme při právní odpovědi brát v potaz, právo může být stejné, ale bude s ním jinak zacházeno. Právo ostatně dává na současnou situaci celý vějíř možných odpovědí. My ale buď nemáme dostatek informací k tomu, abychom si vybrali, nebo nejsme schopni si vybrat. Každopádně ale bude nutné řešit i situaci přímo v Sýrii – aby lidé nemuseli odcházet – a spolupracovat s okolními zeměmi – aby mohli zůstat blízko své zemi. Prioritou je, aby se uprchlíci mohli jednou vrátit do svých zemí.

* LN Jak velkým problémem je, že některé státy evropské právo nedodržují a nikdo s tím nic nedělá?

Samozřejmě velkým. Z hlediska vyrovnání se se situací je podle mě klíčové to, jakou z nabízených právních odpovědí zvolíme. Je vysloveně právní otázkou, do jakého režimu zařadit ochranu Syřanů. Ti totiž utíkají před násilím, které dopadá úplně na všechny, a nesplňují tak pravidla „konvencionálního“ uprchlíka, který musí být ohrožen konkrétním na něj vztaženým násilím. Státy uvažují o individualizovaném standardu, který jsem popisovala, ale zároveň se bojí toho, že nápor nezvládnou a přestávají plnit své právní závazky. Otázkou tedy je, zda by opravdu nebylo nejlepší zvolit rámec dočasné ochrany, ve kterém není například integrační standard tak velký, a vyhnout se náporu na individualizované řízení. O tom se ale státy musejí bavit na úrovni EU. I tak by byly potřeba určité kvóty, ale měli bychom vizi, jak a kam dál. Ta nám chybí, reagujeme jen na něco, co se událo, čímž nevyřešíme situaci dalších a dalších přicházejících osob.

* LN U dočasné ochrany jde zjednodušeně o to, že uprchlíci budou v Evropě, dokud potrvá válka v Sýrii, a pak by se vrátili?

Každý status je omezený na dobu nebezpečí. Ale směrnice o dočasné ochraně je tím instrumentem, který je přímo nastaven na hromadné přílivy lidí, zároveň je ale jím poskytovaná ochrana časově omezená. Ochranu je možné poskytnou jen na rok, byť s možností určitého prodloužení. Není to určitě jediné samospásné řešení, ale aktivovali bychom něco, co nám dá čas promyslet směr, vizi, jak reagovat na všechny související problémy. I pro řadu místních by asi bylo jednodušší akceptovat takovéto řešení.

* LN Zmínila jste kvóty. Předseda evropského právního výboru Pavel Svoboda nedávno upozornil na to, že všechny členské státy EU mají ústavní právo na azyl, a lidi tak není možné nutit, aby o azyl požádali v určité zemi. Jde o problém?

Ochrana lidských práv hraje pro náš region obrovskou roli. Příchod, setrvání nebo nyní medializovaný pobyt cizinců v detenci je vždy opřen o vysoký standard lidských práv. Ke specifickému uprchlickému právu se tak přidávají další standardy. Lidská práva nás limitují i v tom, zda vůbec můžeme někoho někam navrátit, zda jsou úvahy o navracení osob do takzvaných prvních bezpečných zemí mimo EU vůbec reálné. V rámci EU takovéto přesuny už v podstatě ukotveny máme, na vracení osob je založený celý dublinský systém. Nikdy jsme se přitom nebavili více o tom, že by do hry mohla vstoupit otázka lidských práv, byť vlastně nutíme uprchlíky žádat o ochranu v jiné zemi. Ano, může to být problém. Co když člověk nebude chtít cestu absolvovat? Spoutáme ho a násilím ho naložíme do vlaku? To nemůžeme. Kvóty ale nebudou jediným řešením, mimo onen vějíř dalších odpovědí. Takto o nich hovořil i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. O kvótách můžeme uvažovat v rámci solidarity jednotlivých států EU. Není s nimi však vhodné počítat dlouhodobě, jinak vytvoříme nabídku pro příchod dalších lidí a situaci, kdy státy nerespektují uprchlický právní rámec, nevyřešíme.

* LN Jaké je právní vědomí lidí, kteří přicházejí?

Vědí, že tu budou moci zůstat, protože tu jsou tak vysoké standardy lidských práv, o kterých jste mluvila? Domnívám se, že ne. Vezměte si, co byste věděl vy, pokud byste odcházel někam do Sýrie a nebyl byste právník. Lidé si samozřejmě zjišťují, jestli mají v té které zemi naději na setrvání. Právě naděje a víra, že je někde vyslechnou a pochopí, že se nacházejí v tíživé situaci, je strašně důležitá. A přivítání v dané zemi je pozitivním signálem pro ty ostatní. O nějakých nuancích v jednotlivých řízeních podle mě moc netuší, stejně jako o tom, kolika státy musejí projít. Vidí pomyslný lákavý nápis Německo, případně pomyslný nápis „v České republice vás zavřou“. Jdou do zemí, kde spatřují šanci. Jakékoliv prohlášení o tom, že si tu necháme všechny, kteří utíkají před válkou, je v tomto ohledu problematické.

* LN Někdy se říká, že je český azylový zákon přísnější než ty ostatní v Evropě. Je to pravda?

Není mi jasné, v čem by měl být náš azylový zákon přísnější. Ano, třeba pokud se podíváte na statistiky, souvislosti s vlnou lidí odcházejících z Čečenska někdy kolem roku 2001, u nás byla téměř nulová úspěšnost získání azylu, zatímco třeba v Rakousku tito lidé azyl dostávali. Nešlo ani tak o nastavení azylového zákona, jako spíše o jeho aplikaci a interpretaci. Ale k té přísnosti – z hlediska statistik udělujeme ochranu v mnoha případech. Samozřejmě vzhledem k počtu žádostí, stále jde o stovky osob, nikoli tisíce.

* LN Aplikace zákona tak nyní není přísnější než jinde v EU?

Nemyslím si to. Rozdíly mohou vznikat kupříkladu u pronásledování kvůli sexuální orientaci. Různé země mohou k pojmu sociální skupina, pod nějž bude zařazen, přistupovat různě a chápat jej odlišně. Některé státy také v minulosti aplikovaly třeba přístup „vraťte se zpátky a nemluvte o tom“. Rozdíly mohou být samozřejmě ve standardech v táborech, v detenci, zejména v případě příchodu většího množství osob a náporu na ně.

* LN Azylový zákon se má zpřísnit. Je to správný krok?

Problém je spíše s tím, že důsledně nerealizujeme navracení, dostatečně nebojujeme s pašeráky a podobně. V aplikační praxi také není vždy jasné, jak naložit kupříkladu s pojmem veřejný pořádek či bezpečnost. Dle Úmluvy o právním postavení uprchlíků je možné vyhostit určitou osobu, pokud panuje důvodná obava z ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. Toto pravidlo reflektuje i evropské právo. V diskusi ale zaznívá obava z teroristů a o této možnosti není příliš slyšet. Stejně jako o tom, že taková osoba je již z ochrany jako takové vyloučena, právně být kupříkladu uprchlíkem nemůže. Mluví se často jen o krajnostech.

***

Právo dává na současnou situaci celý vějíř odpovědí. Prioritou však je, aby se mohli uprchlíci jednou vrátit do svých zemí.

Co když nebude chtít uprchlík absolvovat cestu do jiné země? Spoutáme ho a násilím naložíme do vlaku? To nemůžeme.

Věra Honusková

* Expertka na azylové, uprchlické a migrační právo * Působí jako odborná asistentka na katedře mezinárodního práva Právnické fakulty UK v Praze * Je také členkou senátu Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců na ministerstvu vnitra * Věnuje se rovněž výzkumu a publikační činnosti, je například spoluautorkou komentáře k zákonu o azylu * Zabývá se také dalšími právními oblastmi, například ochranou lidských práv * Vystudovala Právnickou fakultu UK v Praze

Tiskové zprávy
Rychlejší, levnější a efektivnější vymáhání pohledávek ze zahraničí
V současné době vstupují v zemích EU v platnost nová pravidla evropského příkazu k obstavení účtu. Firmy a občané tak budou moci vymáhat i přeshraniční dluhy, protože dlužná částka bude blokována na bankovních účtech dlužníka. Pro věřitele je to dobrá zpráva, protože v EU se přibližně jeden milion malých a středních podniků stále potýká s vymáháním peněz od dlužníků. V praxi to znamená, že přijdou ročně až o 600 milionů euro. Díky novým pravidlům evropského příkazu k obstavení účtu tak podniky a občané budou moci získat své peníze i z pohledávek v zahraničí. Dlužná částka bude zablokována přímo na bankovním účtu dlužníka, což by mělo zabránit v převodu nebo výběru aktiv. "Tento nový postup bude pro věřitele rychlejší, levnější a efektivnější," říká Pavel Svoboda, předseda právního výboru Evropského parlamentu. "Soudy budou mít maximálně 10 dní k tomu, aby evropský příkaz k obstavení účtu vystavily. Dlužníci nebudou předem informováni soudním příkazem, díky čemu by mělo být zaručeno, že nebudou moci převést své finanční prostředky jinam," dodává český europoslanec. Evropský příkaz k obstavení účtu vydaný v jednom členském státě bude uznaný ve všech ostatních členských státech EU, čímž se také sníží náklady na právní služby. 
Pavel Svoboda ve funkci předsedy právního výboru EP potvrzen i na druhé období do roku 2019
Členové Výboru pro právní záležitosti Evropského parlamentu (právní výbor) dnes zvolili europoslance Pavla Svobodu (ELS/KDU-ČSL) do funkce předsedy svého výboru i na druhou část tohoto poslaneckého mandátu. V Evropském parlamentu (EP) se totiž v polovině pětiletého volebního období všechny funkce volí znovu - jako i vedení EP, které proběhlo minulý týden. Navíc je to vůbec poprvé v historii členství České republiky v EU, kdy český europoslanec v EP obhájil tak významnou pozici po celé volební období – tedy dvakrát za sebou. „Samozřejmě, že si této volby velmi vážím a děkuji Evropské lidové straně a zejména kolegům z České národní delegace za nominaci a za důvěru," říká Pavel Svoboda. "I nadále budu hájit české zájmy v Bruselu, tak jak jsem doposud činil, a snažit se být přínosem pro Českou republiku a její občany." V květnu 2016 Pavla Svobodu – jako jediného z českých europoslanců – zařadil prestižní evropský magazín Politico mezi 40 nejvlivnějších poslanců v Evropském parlamentu, a to na 21. místo (zde).   „Ve výboru nás nyní čeká ostře sledovaná komplexní reforma autorského práva a práv duševního vlastnictví v EU. V našem výboru jednáme o právní úpravě sporů s přeshraničním prvkem, od odpovědnosti za škodu řidiče až po ochranu dětí a jejich práv. Dohlížíme také nad ostatními výbory a řešíme kompetenční spory v parlamentu, ale rozhodujeme i o imunitách jednotlivých poslanců, pokud jsou v konfliktu se zákonem,“ říká Pavel Svoboda, který evropské právo vyučuje na pražské právnické fakultě. Funkce předsedy výboru umožňuje mít nejen přímý vliv na to, co a kdy se bude projednávat ve výboru, ale také přináší možnost prosazovat české zájmy na nejvyšších úrovních Evropského parlamentu a Komise. V řadě témat může být předseda výboru přímo u tvorby pozic a mít přístup k informacím tzv. "z první ruky". Pavel Svoboda absolvoval Právnickou fakultu UK. Po studiích pracoval nejprve jako právník Ochranného svazu autorského a poté jako vedoucí autorskoprávního oddělení vydavatelství Supraphon. Od roku 1990 je členem KDU-ČSL a v letech 2009–2013 byl jejím místopředsedou. V roce 1993 byl přijat jako odborný asistent na katedru evropského práva PF UK, od roku 2001 je zde docentem. V letech 1996–1999 byl členem komise Ministerstva ČR pro rekodifikaci autorského práva. V období let 2004–2006 byl náměstkem ministra zahraničí. Od roku 2007 zastával dva roky post stálého představitele ČR u Rady Evropy. V roce 2009 byl ministrem bez portfeje a předsedou legislativní rady vlády Mirka Topolánka. V roce 2014 se stal lídrem kandidátky KDU-ČSL pro volby do Evropského parlamentu, byl zvolen poslancem a zastává funkci předsedy právního výboru.
Pavel Svoboda: Jsem rád, že můžeme Mariupolu pomoci
V rezidenci primátorky hlavního města Prahy byla dnes (24. října 2016) podepsána  darovací smlouva týkající se dvou tramvají typu T3SU, které poputují jako pomoc do válkou poničeného ukrajinského přístavu Mariupol.   Na počátku celého projektu byla mise několika členů Evropského parlamentu, kteří v květnu loňského roku v rámci skupiny Přátel evropské Ukrajiny navštívili na pozvání ukrajinských poslanců Mariupol a bitevní linii u Širokyna. Mezi těmito europoslanci byl i Pavel Svoboda (ELS/KDU-ČSL). „Bylo zřejmé, že město bylo značně poničené ostřelováním ruských separatistů. Při prohlídce výsledků proruských sil na civilní cíle v Mariupolu jsme se ptali, jak můžeme pomoci," vysvětluje europoslanec a dodává, že odpovědí z ukrajinské strany byla prosba, zda by se nepodařilo sehnat nějaké vyřazené tramvaje.   Europoslanec Pavel Svoboda se tak hned po návratu z Ukrajiny rozhodl jednat a oslovil paní primátorku Krnáčovou a vedení Dopravního podniku hlavního města Prahy, zda by z jejich strany taková pomoc nebyla možná. Reakce byla pozitivní a společnost se koncem minulého roku rozhodla, že daruje Mariupolu dvě z vyřazených tramvají typu T3SU. Dar pak schválili i pražští radní (Praha je stoprocentním vlastníkem Dopravního podniku hl. města Prahy). „Jsem moc rád, že tramvaje na Ukrajinu poputují, a že se tento projekt podařilo, díky přístupu pražského dopravního podniku a magistrátu, rychle zrealizovat. Obyvatelům Mariupolu tak nejen pomůžeme, ale i tímto skutkem dokážeme naše přátelství," dodává Pavel Svoboda.   Slavnostního aktu podpisu darovací smlouvy se mimo europoslance Pavla Svobody zúčastnili i primátorka hlavního města Prahy Adriana Krnáčová, primátor ukrajinského Mariupolu Vadym Boichenko, ředitel Dopravního podniku hlavního města Prahy Martin Gillar a další.  
Modernizace železniční trati zlepší konkurenceschopnost žel. dopravy
Tento týden se v České republice koná výjezdní zasedání delegace dopravního výboru Evropského parlamentu, jehož členem je i europoslanec Pavel Svoboda.  Jedním z hlavních témat tohoto setkání byla mimo jiné i modernizace železničního koridoru - spojení Praha-Mnichov. Financování této trati by mělo být realizováno z evropského programu CEF, který je určen na podporu investic do nové dopravní infrastruktury nebo její modernizaci. Železniční trať mezi Prahou a Mnichovem, pro nákladní i pro osobní dopravu, patří do Transevropské dopravní sítě,  je však zapotřebí ji  modernizovat, resp. elektrifikovat. "Cílem modernizace tohoto úseku by mělo být posílení konkurenceschopnosti železniční dopravy, která by tak na této trase mohla být využívána na místo nebo alespoň souběžně se silniční dopravou," říká Pavel Svoboda "Chceme dodržovat politiku tzv. bílé knihy spočívající v přechodu ze silniční na železniční dopravu. Podpora efektivnějších a udržitelnějších způsobů dopravy a zejména železniční nákladní dopravy je klíčovou součástí politiky EU posledních 25 let," dodává europoslanec. Na české straně v současné době probíhá modernizace úseku Praha-Plzeň a byla schválena studie proveditelnosti úseku Plzeň – Domažlice – státní hranice ČR/SRN a počítá s modernizací včetně elektrizace současné jednokolejné trati s částečným zdvojkolejněním a se zvýšením traťové rychlosti na 90 – 200 km/h. Předpokládaná realizace by se měla konat v letech 2019-2024. Efektivní provozní koncept je však podmíněn elektrizací také na německé straně (Schwandorf – Furth im Wald – státní hranice SRN/ČR). Bez tohoto kroku by bylo obtížné realizovat zejména elektrizaci českého úseku. V rámci spolupráce bavorského a českého ministerstva dopravy již bylo dohodnuto zpracování studie potřebných úprav infrastruktury na německém území (od státní hranice do německého vnitrozemí). Studie by měla být dokončena již v průběhu příštího roku. Europoslanci z dopravního výboru v rámci svého výjezdu v ČR navštívili také již  probíhající výstavbu železničního tunelu v Ejpovicích a modernizované nádraží v Plzni, které byly z velké většiny financovány právě z prostředků Evropské unie.
Sociální dumping může být pro české dopravce likvidační
Evropský parlament schválil 14. září 2016 právně nezávazné usnesení – koncept sociálního dumpingu v EU, které se řídí zásadou "stejná mzda za stejnou práci na stejném místě". Tento přístup má být aplikován i na řidiče transitní dopravy, kteří jiným státem EU nejen projíždějí, ale i provozují kabotáž.   "Tento koncept má potenciál narušit vnitřní trh EU. Proto jsem hlasoval proti tomuto návrhu," říká europoslanec Pavel Svoboda (KDU-ČSL/EPP) a předseda právního výboru Evropského parlamentu. "K nesouhlasnému hlasování mě vedly tři důvody: zaprvé, pojem „sociální dumping v EU“ považuji za pojmový nesmysl. Zadruhé, tento koncept je pro fungování společného trhu EU toxický a zatřetí jde o pokrytecký koncept ze strany některých členských států," dodává Pavel Svoboda. Jedenáct členských států (včetně Česka) již dříve vydalo návrhu na úpravu směrnice o vysílaných pracovnících žlutou kartu. Namítaly, že návrh odporuje tzv. principu subsidiarity, tedy že by danou věc bylo efektivnější regulovat na úrovni členských států a ne na úrovni Unie. Tento přístup však ponechává problém v rukou jednotlivých států, zatímco je potřeba zajistit celoevropsky, aby konkurenční výhoda nižších mezd nebyla našim podnikům odňata.  Také není možné, aby se stejná mzda aplikovala na řidiče TIR, kteří jen územím jiného členského státu projíždějí. Nejde jen o ztrátu konkurenceschopnosti, ale i o likvidaci samotných dopravních podniků. Navíc by mohlo docházet k obcházení formou různých švarcsystémů. Koncept sociálního dumpingu jde tedy směrem k nesolidaritě a rozvolnění vnitřního trhu EU.