Média
Napsal jsem
Evropa 2017 – probuzení síly, anebo rvačka ratlíků?

Pohled na globalizovaný svět roku 2017 nám z pohledu Evropy přináší volbu: buď společný vliv a svobodu, anebo národní autoritářskou bezvýznamnost. Proto je třeba bezodkladně zahájit velký projekt společné evropské obrany a dovršit ho dřív, než nás převálcuje historie.

Karty jsou rozdány takto: Evropa je konfrontována se třemi velkými zeměmi, jejichž vůdci mají před sebou dost času a mají jasnou strategii, jejíž součástí není aliance s Evropou. Zdá se, že tyto země mohou dospět k novému rozdělení sfér vlivu národních států po vzoru 19. století a zavrhnout liberální mezinárodní řád století dvacátého, v jehož rámci mohly národní státy spolu komunikovat ke společnému pokroku.

Donald Trump je jednoznačně izolacionista. Především chce po Evropě, aby se bránila sama, chce repatriovat do USA podniky etablované v dnešní Evropě. Bude se smát paritě dolaru a nechá jej klidně utopit, pokud tím přiláká investice do USA, a přinutí svět konzumovat americké produkty. Proto větší bloky à la NAFTA, TPP či TTIP nejsou jeho zájmem. Trumpovy výroky o rozpadu EU nejsou samoúčelné – nechce silného obchodního konkurenta na evropském kontinentu. V tom se shodne mj. i s Ruskem a Čínou.

Putinovo Rusko chce - jako vynikající simultánní šachista - obnovit své velmocenské postavení a zajistit, že Evropa mu bude prostřednictvím budoucích spřátelených hlav států zobat z ruky. Hlavně ropu a za (pro něj) dobré ceny. K tomuto cíli je potřeba především ovládnout Německo a Francii, a tak se ve volebním roce mají Francouzi a Němci na co těšit.

Čína Si Ťin-pchinga zase chce - jako hráč nejstarší stolní strategické hry Go – vytvářet aliance po celém světě, a tak upevňovat svou sílu a zajistit své zásobování surovinami. V důsledku tak chce oslabit aliance ostatních, tedy i Evropanů. Trumpův a Putinův pragmatismus by navíc mohl vést k pokusu o obnovu rusko-amerického bipolárního uspořádání, což není v zájmu Číny. Pak má kancléřka Merkelová se svojí ekologicko-energetickou politikou – aniž by o to usilovala – v Číně mocného spojence. Hlavním tahounem zavádění alternativních energií, které směřují k nezávislosti na ropě (což je proti rusko-americkému zájmu, jejich ekonomika na ropě stojí), je totiž právě Čína.

Pro tři největší mocnosti světa již není Evropa partnerem, ale kořistí. A udělají cokoli, aby ji oslabily, i když mluvit budou zcela opačně. Místo toho, aby Evropa vymýšlena protiakce, budou dva nejdůležitější státy Evropy - Francie a Německo - paralyzovány volbami. Budeme dále svědky odstředivých sil v Itálii, Nizozemsku a ve střední Evropě. To znamená, že pro tři světové velmoci je rok 2017 perfektní dobou, kdy se mohou zbavit potenciálního evropského soka. Proč by tedy nespojily své síly s těmi, kteří dokonce i v Evropě chtějí Unii demontovat?

Nahrává jim i to, že v samotné Evropě mnozí lidé nevěří, že Evropská unie může být světovou velmocí i v 21. století. Jen v Evropě se někteří lidé chtějí vrátit do provinčnosti malých států, neschopných globální konkurence, i když mají šanci vybudovat velkou entitu, demokratickou a suverénní, o stejné velikosti jako její hlavní soupeři.

Ať se to líbí nebo ne, svět je nevratně propojen a síla (tj. životní úroveň, zaměstnanost, demokracie, suverenita a svoboda) patří těm nejlidnatějším zemím, které mají více prostoru, přírodních zdrojů a přístup k moři. Malé země mohou mít vliv  a přežít jen díky aliancím, jinak budou neustále v obležení, jako je Singapur nebo Izrael.

Evropany v roce 2017 tedy nejspíše čeká toto: přežít útoky zvenčí i uvnitř, které se navíc nevědomě či neúmyslně navzájem posilují. Jde nejen o to čelit evidentním tlakům globalizace, ale také přeměnit obrovský ekonomický potenciál Evropy v geopolitický vliv. Evropa je ekonomický obr, ale politický trpaslík. A to je možné především realizací projektu společné obranné unie. Marná sláva, v geopolitice má vliv jen ten, kdo má klacek v ruce. Evropa ho nemá. Pohled na pokusy o vyřešení syrského konfliktu z tohoto pohledu (Evropa nepřítomna) nepotřebují žádný další komentář.

Francouzský ekonom a politik Jacques Attali již před delším časem upozornil, že globalizace díky působení nestátních hráčů zmenšuje prostor pro autonomní rozhodování národních politiků, zmenšuje tedy prostor pro jejich schopnost vyhovět některým přáním voličů. Ti se proto – podle jeho názoru – budou se zavedenými politiky nespokojeni a budou mít tendenci utíkat se do politického náručí extrémnějších politických sil.

Nemohu se zbavit dojmu, že Attaliho vize se v Evropě naplňuje. Nizozemsko, Francie, Švédsko, ale i Polsko či Maďarsko vykazují určité symptomy směřování k více autoritářským režimům. Rusko a Turecko jsou již na této cestě delší dobu. Všude se změny dějí postupnými kroky, ne skokově, revolučně. Kvantita nevýznamných změn se jednoho dne ukáže být změnou kvalitativní – pokud ty nevýznamné změny dopustíme.

O víkendech můžeme sledovat norský seriál Okupace a českou Bohému. Jedno sdělení mají společné: přechod od svobody k nesvobodě se neděje skokově, ale plíživě. Je to aktuální téma i pro dnešek, když nás nikdo fyzicky neokupuje?

Podle mě to aktuální je, protože nepostavíme-li se společně v Evropě výzvám globalizace, alternativou je radikalizace politiky v národních státech, vedoucí k autoritářským režimům, a tudíž k nesvobodě. A s tou už neblahé zkušenosti máme. Radikalizace ale také vede k izolacionismu. Kde není otevřenost a dialog, nastupuje uzavřenost a nedůvěra k okolnímu světu. V kombinaci s populismem a autoritářstvím je to výbušná směs.

Zkušenost dvacátého století nám říká, že to jsou národní autoritářské státy, které mohou zavléct celé kontinenty do válek. Produktem Attaliho předpovědi tedy může být nejen nesvoboda, ale i válka. K válkám vedou skoro vždy sliby populistů, které nejde splnit, a strach, který nejde přehlušit.  V Evropě si užíváme bezprecedentně dlouhého míru, tak dlouhého, že jej považujeme za samozřejmost. Dějiny evropského kontinentu nás ale učí, že neválčit není samozřejmé. Evropský projekt byl založen právě kvůli zabránění válkám mezi evropskými národy. Jsou-li cenou za mír nějaké ty nadávky o byrokratech, pak je to cena přijatelná. Ne nadarmo EU v roce 2012 získala Nobelovu cenu za mír.

Publikováno v magazínu Dotyk, 31. ledna 2017

 

 

 

 

Volba mezi špatnou jistotou a špatnou nejistotou

Americký volič včera rozhodoval o budoucnosti své země a rozhodně mu nebylo co závidět. Splnění občanské povinnosti – jít volit – se nikdy nezdálo tak obtížné. Musel vybíral mezi představitelkou establishmentu, a to se vším všudy co to v USA znamená. Na druhé straně stál nepředvídatelný kandidát, u něhož se dalo jen tajně doufat, že jeho buranské rysy zaoblí soukolí státní administrativy. Amerika si vybrala špatnou nejistotu.

 

Oba kandidáti si dle průzkumů navíc vedli mimořádně špatně v oblíbenosti a schopnosti přesvědčit Američany, že s nimi bude „Amerika opět skvělá.“ Voliči se v kampani rozdělili na dva téměř stejně velké tábory, jedno však měli společné: ani jednoho z kandidátů vlastně nechtěli. „Na první dobrou“ z toho vyplývá logický závěr, že by to v USA chtělo ještě alespoň jednu třetí stranu, aby výběr kandidátů byl širší. Jenže česká zkušenost s přímou volbou prezidenta ukazuje, že ani pluralita kandidátů nemusí vést k uspokojivému výsledku.

 

Je-li produktem vrcholné demokracie volba mezi Clintonovou a Trumpem, pak si člověk chtě nechtě připomíná kritiku demokracie z per starověkých filosofů, z nichž někteří (např. Aristoteles) ji považovali za nežádoucí formu vlády (vedle tyranie či oligarchie). Příliš čerstvá je také ještě rána, kterou pohledu na demokracii zasadilo britské brexitové referendum, kde hlas lidu, veden částečně lžemi, nostalgiemi či lhostejností, vedl k výsledku, který patrně bude muset mírnit zásah stavovského parlamentu. Ten je mimochodem plodem demokracie jen ve své dolní komoře. Ukazuje se také, že přebytek informací v rámci médiakracie (do níž demokracie v současnosti zmutovala) je stejně nebezpečný jako informační nedostatek.

Politika se mění v prostředí, kde souboj myšlenek je někdy těžko odlišitelný od utkání, kdo lépe lže. Chybějí korektivy, např. odpovědnost vůči vlastnímu svědomí, cti či vyšší autoritě. Spoléhat se na to, že stále ještě platí, že „hlas lidu je hlas boží“ v tom smyslu, že výsledek bude menším zlem, resp. že většina vycítí lépe společné dobro, vyžaduje za těchto okolností opravdovou víru v zásah Prozřetelnosti.

 

Jakoby se kampaň zvrhla v show a zábavu. „Ubavit se k smrti“ je název kritické knihy profesora Neila Postmana z osmdesátých let minulého století. Jen v tomto kontextu se snad někdo může zasmát bonmotu Miloše Zemana, že Clintonová neuspokojila manžela, a tudíž neuspokojí ani Ameriku. Ale zde možná šlo o víc, a to sdělit českému voliči, že má stranit kandidátovi, který se bratříčkuje s putinovským režimem, ostatně tak jako autor bonmotu sám. 

 

Ještě nikdy nebyl rozdíl ve skladbě elektorátu mezi Republikány a Demokraty tak dramatický. Republikánská strana, tradičně hájící zájmy podnikatelů, elit a tradicionalistů, udělala po letech čelem vzad a namířila si to přímo doprostřed elektorátu, který byl kdysi spíše vyhrazen demokratům. Trumpovi voliči byli podle statistiky New York Times „bílí heterosexuální muži se středním vzděláním“, zatímco  Afroameričané a  Hispánci volili Clintonovou. Není škoda, že politickým mluvčím chudého bílého heterosexuálního muže se základním nebo středoškolským vzděláním se stal zrovna Trump?  Zatímco Demokrati ochraňují jakoukoliv minoritu, na onoho muže, ohroženého v postindustriální společnosti chudobou, nezaměstnaností, rozvodovostí atd., který však patří k základu fungující společnosti, se doposud nikdo plně neorientoval. Bránit ho je třeba, škoda jen, že se toho ujal právě Trump.

 

Je tedy nějaká dobrá zpráva, pramenící z výsledku voleb pro středoevropského voliče, který

měl na kampani také zájem. Asi ne. Ale evropskému občanovi by nemělo být lhostejné, jak nový nájemník Bílého domu bude přistupovat k otázkám mezinárodní bezpečnosti.

Jak se budoucí prezident postaví k dlouholeté zahraniční politice USA, která vždy spočívala v jasné deklaraci kurzu, předvídatelnosti a dodržování spojeneckých závazků?

Podle Trumpa je totiž NATO zastaralou institucí a zda budou chtít USA i nadále platit evropskou bezpečnosti, zvlášť když samy evropské státy platí méně, než se zavázaly, je také otázkou. Nemáme se bát spojenectví USA s Ruskem? Trump svůj obdiv k Putinovi neskrýval, a že šéf jeho kampaně obchoduje s Rusy a šéf jeho zahraničně-politických poradců pracuje pro Gazprom jsou veřejně známé informace. Jak se americký prezident postaví tzv. Islámskému státu? Trump údajně má svůj plán, jak ho zničit. Snad nevyplní všechny své hrozby!  Pro Evropu je Trumpovo vítězství rozhodně ta méně pozitivní zpráva, než kdyby vyhrála Clintonová. Jeho nečitelnost může být pro Evropu určitým rizikem. Zda se však jeho ostrá slova z kampaně, přenesou i do reality, ukáže až čas.

 

Vyšlo v magazínu Dotyk, 9. 11. 2016

Bratislavské jednání o brexitu: Paradox politiky a práva

Evropští političtí lídři se scházejí v Bratislavě na neformálním summitu členských zemí EU, jehož cílem má být mimo jiné i určení nové cesty pro Unii po brexitu. Hlasy volající po revizi evropského projektu se samozřejmě začaly ozývat již dávno, ale až výsledek britského referenda způsobil, že toto jednání bylo uvedeno v realitu. Velká Británie, bohužel, bude mít jen malou nebo spíše žádnou příležitost diskutovat o tom, co se bude dít dál. Theresa May do Bratislavy není pozvána a summit se bude konat bez ní. Evropská unie se tedy již dnes zredukovala z osmadvacítky na sedmadvacítku, i když Britové zatím žádost o vystoupení z EU nepodali. Ostatně, jak by Británie mohla mluvit do budoucnosti Unie, na níž se nebude podílet, když evidentně neumí poradit ani sama sobě: nepřipravenost brexitýrů na výsledek referenda je ostudnou kapitolou politických dějin Británie.

Jednání o něčem, co se nestalo

Představitelé členských států Unie se tak mají zabývat budoucností Evropy po události, ke které zatím ještě vůbec nedošlo. Navíc dnes ani nedokážeme odhadnout, kdy a zda vůbec k ní dojde. Různé studie poukazují, že plné členství je ve srovnání s ostatními variantami vztahu nečlenského státu a EU nakonec nejvýhodnější, což je možná i důvodem, proč Británie tři měsíce od referenda žádný výstupní plán nemá a stále otálí vydat se na cestu, ze které není návratu. A právě v případě výsostně pragmatické Británie jsem velmi zvědav, jak se touto situací popasuje.

Tanec na tenkém ledě

Politická důležitost nadcházejícího neformálního summitu je evidentní, ale praktické dopady jeho závěrů lze nyní jen odhadovat. Proto bych se chtěl na tuto situaci podívat pohledem právníka. EU klade důraz na dodržování práva, ale jsme v situaci, kdy se politika a právo dostávají do rozporu. Pokud totiž o událostech po referendu, ale ještě před oficiálním oznámením brexitu ze strany Britů, jednáme a debatujeme ve formátu EU-27, asi neporušujeme evropské právo. Zástupci Británie se ale nebudou moci účastnit oficiálních jednání o vystoupení v Evropské radě a Radě Evropy, a na neformální setkání se to zřejmě nevztahuje. Smlouvy o EU totiž žádný takový formát jednání neznají. I samotná Evropská komise si zakázala jakákoliv jednání o brexitu do té doby, než skutečně dojde k aktivaci článku 50 Lisabonské smlouvy (členská země Unie požádá o vystoupení z EU a má dva roky na jednání o podmínkách odchodu – pozn. red.). Tento týden v rámci plenárního zasedání ve Štrasburku jsme také odmítli debatovat o odchodu Velké Británie z EU, a to právě z důvodu, že tento článek ještě nebyl aktivován. 

Ovšem na straně Británie už tak právně čistá obloha není. Británie např. již jedná o budoucích smlouvách o mezinárodním obchodu (např. nedávno na G-20), což je oblast ve výlučné pravomoci EU, a tudíž zakázané v době, kdy ani formálně svůj úmysl vystoupit nedala najevo. Politicky (ne právně) by se ještě mohlo toto porušení členských závazků ospravedlnit. 

Z právního hlediska by správnou reakcí Komise měla být žaloba na Británii k Soudnímu dvoru EU pro porušení zakládacích smluv – porušování dělby pravomocí mezi EU a členskými státy. Pochybuji ale, že se tak stane, jednak kvůli pochybné vymahatelnosti takového rozsudku v budoucnosti (průměrná délka řízení je asi 21 měsíců), druhak kvůli politicky nežádoucímu zhoršení vzájemných vztahů.Nicméně je otázkou, zda vědomým nepodáním žaloby se samotná Komise nedopouští protiprávní nečinnosti, žalovatelné u Soudního dvora.

Rudý hadr na býka

Právními kroky tedy nechceme budoucí jednání s Británií zatěžovat. Politicky to ovšem Evropský parlament již udělal. Šéfové politických frakcí zvolili „brexitského vyjednavače" Guye Verhofstadta, excentrického rétora, eurofederalistu a šéfa skupiny liberálů, který na zastánce brexitu působí jako rudý hadr na býka. Nevím, zda to přispěje k dobré dohodě o vystoupení, dává nám to ovšem jistotu, že základy unijní spolupráce budou ze strany Evropského parlamentu obhajovány tvrdě. V tomto světle případná právní žaloba na Británii se jeví jako zanedbatelná maličkost.

 

Vyšlo v magazínu Dotyk 15.9. 2016

O čem je vlastně politika?

Za odpovědí na tuto zdánlivě jednoduchou otázku můžeme nalézt i vysvětlení, proč je u nás středová a zejména křesťansko-demokratická politika tak slabá, zatímco jinde, včetně Evropského parlamentu, jde o velmi silný, ne-li hlavní politický proud.

V podstatě už od sametové revoluce se českému voliči namlouvá, že politik musí být buď nalevo, anebo napravo, jinak je nerozhodný, když už ne oportunistický. Kvízová otázka „had na tři“, urážející bývalého předsedu KDU-ČSL Josefa Luxe, je učebnicovým dokladem tohoto zjednodušeného přístupu k politice. Přijmout levo-pravou rétoriku totiž znamená, že celá politika je jednorozměrná, že má jednu dimenzi odpovídající jediné hodnotě, ať už ji pojmenujeme jakkoliv, např. mírou přerozdělování daní či majetku. Levo-pravá rétorika totiž od sametové revoluce vyhovovala dvěma silným politickým subjektům ODS a ČSSD k vytěsnění další politické konkurence. Tyto dvě strany chtěly rozdělit voliče v podstatě na dva tábory – zjednodušeně řečeno na závisláky na sociálních dávkách a na nesolidární individualisty.

Jenomže pokud připustíme, že život sám není jen o penězích, a tudíž ani politika by taková neměla být, pak i jednorozměrný pohled na ni padá. Politika má být kolbištěm i o jiné hodnoty než o míru přerozdělování daní. Ochrana dětí v rodině jako budoucnost národa, ochrana životního prostředí či přístup k mezinárodním vztahům svědčí o tom, že při hledání společného dobra existuje při vymezování politického postoje více os než jedna. Vedle oné ekonomické zde bude např. osa konzervativně-liberální: člověk může být liberálem na levici i na pravice ekonomické osy. I hodnota demokracie by zasloužila samostatnou osu: současná debata o možnosti v krajním případě obhajovat demokracii či jiné podstatné hodnoty mimodemokratickými nástroji (Pinochet?) nebo třeba ideje monarchistů se nám do jedné či dvou výše uvedených os nevejdou.

Pokud se tedy politika nevtěsná na jedinou hodnotovou osu, pak celý český levo-pravý diskurs je opravdu, ale opravdu falešný a prázdný, či spíše účelově matoucí. Pohled na stav české společnosti nám – bohužel à contrario – potvrzuje prokazatelný fakt, že bohatý je ten stát, který má silný střední stav, čehož se dosahuje středovou politikou. Není to horních deset tisíc, ani závisláci na sociálních dávkách, ale střední stav, který je nositelem tradic, dobře vychovaných dětí, stav lidí, kteří chodí za opravdovou kulturou, čtou knihy a vytvářejí neziskový sektor. Je to střední stav, který vytváří ekonomické bohatství národa. Proto si západní prosperující státy hýčkají středostavovské drobné podnikatele a malé podniky: ti jim neutečou s daněmi do daňových rájů, ti vytvářejí 80% HDP. A to ani nemluvím o léčebných účincích středové politiky na rozpolcenou společnost, jako je ta naše.

Nutno ovšem dodat, že levo-pravé zmatení není vrcholem zmatenosti českého voliče. Ten je nyní masírován tím, že v politice jsou buď zlé zavedené strany, anebo dobrá hnutí nepolitických politiků, která vlastně žádný politický program nemají. Že český volič přešel po čtvrt století po sametové revoluci od levo-pravé pomatenosti k pomatenosti o úloze politických stran ve veřejném prostoru (tedy směrem k anarchii, dobré pro klientelismus a berlusconizaci), to ukazuje, že problém není v politickém systému, ale ve voliči. Lékem je vzdělanost a návrat ke křesťanským hodnotám.

Glosa vyšla na webu IKDP 21. srpna 2016

Co dál s Tureckem?

Masová zatýkání v armádě, stanné právo, vládnutí pomocí dekretů, příprava znovuzavedení trestu smrti, odstoupení od Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, zavírání škol a univerzit atd. atd. Takové zprávy z Turecka byly ještě před několika týdny nepředstavitelné.

Převratný odklon Turecka od klasické demokracie vyvolává řadu otázek. Šlo o puč zinscenovaný – podle vzoru zapálení Reichstagu nacisty? Jak je možné, že následné čistky byly tak dobře připraveny? Máme se obávat další imigrační vlny z Turecka? Budou její součástí i sami Turci? Ohrožuje tento vývoj také naši bezpečnost v rámci NATO? Mezi všemi těmito otázkami, které si nyní klademe, mě osobně pálí zejména tři zásadní věci:

1. Můžeme k tomu všemu nemlčet při vědomí, že se Erdoğan možná „pomstí" znovuotevřením stavidel migrační vlny?

2. Co když se Atatürk mýlil a průměrný Turek si skutečně nepřeje sekulární demokracii západního střihu? Jak se s tím snoubí naše odkazy na demokracii?

3. Získal by Erdoğan i po čistkách ve volbách přes 50 % hlasů? A bude vůbec v dohledné době ještě nějaká příležitost si tuto skutečnost ověřit v demokratických volbách, když je opozice likvidována?

Přímý vliv na naši bezpečnost

Pojďme to ale rozebrat od začátku. Povinností každého státu, tedy i našeho, je postarat se o bezpečnost svých občanů. Nestačí tedy jen konstatovat, že českým turistům na tureckých plážích se nic nestalo. Významnou zárukou naší bezpečnosti je naše členství v NATO. K tomu patří jisté povinnosti. Mimochodem – jednou z našich povinností je financování armády v dohodnuté výši, které plníme jen částečně. Ať chceme, nebo ne, Turecko je, nebo alespoň doposud bylo, východní baštou NATO, když si odmyslíme jeho prohřešky ve vztahu k IS.

Turecko navíc nyní potřebujeme i k řešení migrační krize. V současnosti údajně zadržuje na svém území 2,5 milionu migrantů potenciálně směřujících do Evropy. Migrační krize znamená destabilizaci Evropy, a tudíž se i toto přímo dotýká naší bezpečnosti.
Je tedy jasné, že tureckou spolupráci k zajištění naší vlastní bezpečnosti potřebujeme. Ale – masová podpora turecké veřejnosti vůči Erdoğanovým krokům se nám nezamlouvá, protože Evropa je postavena na určitých hodnotách a současné Turecko je zjevně nesdílí a nechce sdílet.

A naší povinností je tyto hodnoty chránit, především v Evropě, a lidem mimo Evropu pomáhat ke svobodě, demokracii a právnímu státu do míry, která neohrožuje naši bezpečnost. Tuto míru ale musíme testovat, pro jistotu nedělat nic není řešení. Co nám tedy zbývá?

Jak podráždit Erdoğana

Myšlenky na zavedení sankcí bych v tuto chvíli odmítl. To, co se v Turecku děje, je vnitrostátní situace, která se dramaticky liší např. od okupace Krymu či východní Ukrajiny. Navíc neumíme s určitostí říci, do jaké míry je masová podpora Erdoğanovi umělá.
Jak jinak testovat tu míru možné obhajoby západních hodnot? Co třeba pozastavit účast tureckých fotbalových klubů v soutěžích organizovaných UEFA – byl by to správný vzkaz prostému tureckému voliči o tom, co si Evropa o jeho konání myslí? Fotbal je v Turecku druhé náboženství, tedy oblast pro mnoho lidí citlivá.

Že jde o politizaci sportu? Ano, ale jsou snad politizace akademických svobod, jejich omezování, zavírání univerzit, vyhánění děkanů a profesorů přípustné? Máme se tvářit, že masové porušování lidských práv nemá co dělat se sportem? Anebo si řekneme, že když máme vztahy se Saúdskou Arábií, kde existuje trest smrti, a to dokonce kamenováním, tak je třeba tureckou změnu prostě přijmout?

Možná by správná reakce měla vzejít od jednotlivců. Turecko je oblíbená dovolenková destinace, neměli bychom si tedy říci, že když Erdoğan dělá z Turecka žalář, my tam nepojedeme? Je sice pravděpodobné, že takové odhodlání nám vydrží tak rok, možná dva, ale…

U obou těchto nápadů zůstává otevřená další otázka: opravdu si myslíme, že režim, který se právě chystá k masové popravě padesáti tisíc lidí, se bude ohlížet na fotbal či turistiku? Odpověď je nasnadě: výsledkem by bylo spíše poškození řadového občana a podráždění Erdoğana. Pokud je to ovšem ten občan, který drží Erdoğana u moci, pak to stojí za úvahu.

Publikováno v magazínu Dotyk 26.7.2016

Napsali o mně
Česko bruselštější než Brusel. Klacky pod nohy si hodilo s památkami i odpadem

Co si to v Bruselu zase vymysleli?! Oblíbená výmluva českých úředníků a politiků zní v Česku velmi často a většinou neoprávněně. Češi si totiž evropské směrnice sami dokážou ještě zpřísnit. Kromě balených koblih nebo křivých banánů si Česko zavařilo také s památkami nebo nebezpečným odpadem.

Celý článek najdete zde.

Svoboda je „velké zvíře“ v EU

21.5.2016 Lidové noviny Blahoslav Hruška

Respektovaný server Politico zařadil lidovce Pavla Svobodu mezi čtyřicet nejvlivnějších europoslanců.

Evropský parlament (EP) je se svými 751 členy po tom čínském a indickém třetí největší sněmovnou světa. Kdyby se ho členské země EU rozhodly zeštíhlit a ponechat v něm jen čtyřicet nejvlivnějších europoslanců, Česko by se přesto neztratilo. Alespoň podle výběru prestižního portálu Politico, který do top 40 evropské sněmovny zařadil právníka Pavla Svobodu (KDU-ČSL).

Čtyřiapadesátiletý odborník na evropské právo a krátce také ministr bez portfeje ve vládě Mirka Topolánka skončil celkově na 21. místě, a to v kategorii „velkých zvířat“. Sem web Politico zařadil politiky, kteří sice neoplývají velkými kontakty mimo evropskou sněmovnu, v rámci EP ale hrají významnou roli. Kromě Svobody v této kategorii skončila například také Němka Ingeborg Grässleová, která z pozice šéfky rozpočtového výboru dbá mimo jiné na rozdělování evropských dotací.

Jediný Čech

Svoboda je v žebříčku, který se snaží podchytit bruselský vztahový matrix, jediným Čechem. A jako jediný Čech se také před dvěma lety dostal do čela výboru EP – šéfuje výboru pro právní záležitosti. Ten sice na rozdíl třeba od hospodářského nebo rozpočtového nepatří mezi ty nejprestižnější, jeho role ale zejména po přijetí Lisabonské smlouvy vzrostla. Zabývá se přípravou nové legislativy a oblastmi, které nespadají přímo pod unijní právo, je ale třeba zajistit jejich uznávání. Spadají sem firemní bankroty, ale třeba i sňatky.
Sám Svoboda bere zařazení mezi „velká zvířata“ v Evropském parlamentu s rezervou. „Inu, každého chlapa pošimrá ješitnost, když se mu něco takového stane. Ale už jsem toho v politice zažil hodně, všechna sláva polní tráva. Prostě moc je prchavá záležitost,“ řekl LN. Na druhou stranu podle něj žebříček není postavený na vodě a má svou vypovídající hodnotu.

„Politico založili elitní žurnalisté z Washington Post a ti určitě nějakou metodologii měli. Američané jsou lidé praktičtí a na honosně znějící tituly moc nedají, takže určitě vážili jen reálný vliv na rozhodování v Evropě,“ dodává Svoboda.

Své jméno v top 40 dává český europoslanec do souvislosti právě s funkcí předsedy právního výboru. „Naše agenda je pestrá – od reformy autorského práva přes zavádění digitální ekonomiky až po robotické právo a TTIP. Čili vliv na směr, kterým se pravidla Unie ubírají, tu opravdu je,“ uzavírá Svoboda.

Východ stále na chvostu

A kdo podle serveru Politico patří mezi absolutní vlivovou špičku v Evropském parlamentu?
Nepřekvapí, že v čele tabulky stojí německý sociální demokrat Martin Schulz, který evropské sněmovně šéfuje. Druhou příčku obsadila Marine Le Penová, jež platí za neformální mluvčí krajní pravicevBruselu. Třetímnejvlivnějším poslancem EP je podle webu Politico Belgičan Guy Verhofstadt, šéf evropských liberálních demokratů (ALDE), který je známý svou dovedností shánět hlasy napříč politickým spektrem. Výběr top 40 jinak potvrzuje tezi o německé dominanci ve strukturách EU. Ze čtyřicítky nejvlivnějších europoslanců je celých šestnáct z Německa. S velkým odstupem jsou druhou nejčastější národností Britové s pěti místy v horních čtyřiceti.

Nakonec i Politico došlo k tomu, že země často označované jako „nové“ či „východní“ hrají v EU stále jen druhé housle. Včetně Svobody je ve výběru jen sedm poslanců, kteří zastupují někdejší „východní blok“.

Popularita EP je na dně

Zatímco samotné zařazení do žebříčku čtyřiceti nejvlivnějších europoslanců může Svobodu těšit, na českou veřejnost to budemít patrně vliv nulový.
Evropskému parlamentu jako instituci důvěřuje podle březnového průzkumu agentury STEM pouze čtvrtina Čechů. To je vůbec nejméně za více než deset let, co agentura oblibu politických institucí měří.

Vlivní v Bruselu Prestižní zpravodajský server Politico, znalý vnitřních poměrů v institucích EU, sestavil žebříček 40 nejvlivnějších poslanců Evropského parlamentu, na který zařadil i českého poslance Pavla Svobodu (KDU-ČSL).

Záchranná síť pro irácké křesťany

22.1.2016  Týdeník Dotyk    Fokus

Jiří Pšenička

Česko ukazuje soucitnější tvář: do země přilétá první skupina blízkovýchodních křesťanských rodin, které kvůli své víře musely utéct před islamistickými teroristy do Kurdistánu.

Na počátku bylo slovo. V tomto případě šlo o dopis křesťanského publicisty Dana Drápala ze září 2014, jenž v reakci na zprávy o genocidě souvěrců na Blízkém východě vyjádřil bezmoc, zároveň ale ochotu k činu. Nebyl sám, kdo takto uvažoval.
A právě Drápalův text byl patrně oním rozhodujícím impulzem ke vzniku iniciativy – složené nejen z věřících –, která zorganizovala záchranu 153 iráckých křesťanů vyhnaných předloni ze svých domovů v severoiráckém Mosulu a okolí hrdlořezy z tzv. Islámského státu.
První 27členná skupinka, která se mezitím přesunula do Libanonu, kde již získala status uprchlíků, přiletí v neděli 24. ledna. Další skupiny, vyčkávající v několika uprchlických táborech v Erbílu (metropole iráckého Kurdistánu), mají následovat.

Kdo by chtěl finančně podpořit přesídlení pronásledovaných iráckých křesťanů, může zaslat svůj příspěvek na účet u GE Money Bank č. 216459128/0600, založený pro tyto účely Nadačním fondem Generace 21. Bližší podrobnosti
ZDE.

Česko má tak šanci poprvé ukázat svoji soucitnější tvář, když předchozí často výhradně nenávistné výlevy vůči válečným uprchlíkům naši zemi příliš altruisticky nevykreslily. Nadále však ve vzduchu visí otázka, nakolik vřele budou blízkovýchodní křesťané přijati, když většina našinců se momentálně k běžencům všeho druhu staví záporně.
„Na začátku sice byly nějaké nenávistné reakce, ale v poslední době se ta situace změnila výrazně k lepšímu,“ hodnotí vývoj pro týdeník Dotyk Jan Talafant, koordinátor celého projektu z Nadačního fondu Generace 21.
Možná přijdou další
Pokud se záchranná operace zdaří a najde se dost lidí ochotných pomoci (finančně či materiálně), mohlo by přesídlení křesťanů z kolébky nejstarších civilizací pokračovat i v dalších vlnách. Bude-li na to ještě čas.

Zprávy z Kurdistánu nejsou vůbec povzbudivé. Nad uprchlými křesťany zatím sice drží ochrannou ruku současná autonomní kurdská vláda a prezident Masúd
Barzání, ovšem příští rok budou volby a panuje obava, že po nich nastoupí nové pořádky a méně slitování.
Už dnes jsou křesťané, jejichž mateřskou řečí je aramejština a úředně donedávna hovořili arabsky, v kurdské oblasti občany druhé kategorie a terčem (zatím jen) slovních útoků. Nemají nárok na lékařskou péči, nemohou legálně pracovat, dětem chybějí školy. Navíc
nemají status mezinárodního uprchlíka, ale vnitřně vysídlených osob, protože de iure na útěku nepřekročili hranice Iráku, ačkoliv tato země již fakticky neexistuje.
Ti z nich, kteří jsou bez peněz, nemají ani žádnou alternativu. Uprchlické tábory v Turecku, Libanonu a Jordánsku už dávno praskají ve švech. Pomoc křesťanů z jiných částí světa je tak pro ně jedinou nadějí.
Vicepremiér Pavel Bělobrádek po prosincovém jednání české vlády, která žádost Iráčanů o přijetí schválila, nazval tuto akci pilotním projektem. Bude prý vyhodnocen, a potom se ukáže, zda by mohl i v dalších vlnách pokračovat.
Panuje obava, aby se nestalo to, co v Polsku, kde tamní vláda sice loni promptně rozhodla o přijetí syrských křesťanů (1500 lidí), přičemž se ale z první skupiny, jež přicestovala v červenci, k nelibosti mnohých polských dárců někteří lidé posléze přesunuli do atraktivnějšího Německa. Mnozí Poláci dokonce začali i pochybovat, zda šlo skutečně o křesťany.

Ve vzduchu visí otázka, nakolik vřele budou blízkovýchodní křesťané v Česku přijati.
???

Celkem 153 iráckých křesťanů (37 rodin), kteří od předloňska, kdy uprchli z měst a obcí v okolí Mosulu, pobývali v několika uprchlických táborech v Erbílu a okolí (irácký Kurdistán).
První skupina, která přiletí v neděli 24. ledna, čítá 27 osob. Jedná se o 7 dospělých žen, 6 mužů a 14 dětí. Těm se nakonec podařilo z Erbílu uprchnout do Libanonu, kde již získali status mezinárodních uprchlíků.
Další skupiny by měly následovat do dubna.
Polovina mužů a téměř třetina žen má vyšší než středoškolské vzdělání.
Jejich mateřským jazykem je aramejština, pravděpodobný jazyk Ježíše Krista.

Po nedělním příletu do Prahy odjede první skupina autobusem do rekreačního centra Okrouhlík u Jihlavy.
Po zhruba dvouměsíčním adaptačním pobytu se přesunou do bytů přímo v Jihlavě, kde bude ve spolupráci s místními křesťany a dalšími dobrovolníky pokračovat intenzivní výuka češtiny, českých reálií a další adaptační a integrační aktivity.
Další skupiny, které mají následovat, mají získat bydlení v Praze a ve vybraných třech až čtyřech krajských městech.

Přeprava osob a první rok pobytu (ubytování, stravování, výuka jazyka, integrace) mají být hrazeny z peněz dárců, kteří přispěli do Nadačního fondu Generace 21.
Samotnou přepravu lidí platí britská křesťanská humanitární organizace Barnabas Fund.
Stát zaplatí bezpečnostní prověrky, zdravotní pojištění, část azylového řízení a případně i sociální dávky po získání azylu,
budou-li na ně mít azylanti nárok.

Základními podmínkami bylo, aby žadatelé měli ověřitelný příběh, prošli bezpečnostní prověrkou a výslovně požádali o přesídlení do Česka.

Organizátoři české záchranné mise ale věří, že u nás se nic takového nestane: všichni Iráčané výslovně požádali o přesídlení do České republiky, všichni také prošli bezpečnostní prověrkou a museli doložit svůj ověřitelný životní příběh.
Iráčtí křesťané se stěhují i na Slovenko. Již před vánočními svátky jich naši východní sousedé přijali 149.
Ve stopách Wintona a Wallenberga
Vraťme se k onomu v úvodu zmíněnému dopisu. Publicista Dan Drápal předloni v září, krátce po vyhnání iráckých křesťanů ze svých domovů, připomněl povraždění několika milionů židů během druhé světové války.

A nezapomněl poznamenat, že holokaust pokračoval v mnoha zemích i po ní.
„Likvidace židů v arabském světě je prakticky dokončena. Nyní nastává likvidace křesťanů. Pokud nedojde k nějaké zásadní změně – a na obzoru nevidím nic, co by jí nasvědčovalo –, budou během této generace zlikvidovány kdysi milionové menšiny v Sýrii
a Iráku. Zatímco alespoň část židů mohla utéci do Izraele, křesťané z Blízkého východu nemají kam,“ napsal Drápal.
V té době slýchal ještě mnoho důvodů, proč přestěhovat křesťanské běžence do Česka nelze. Připomněl ale jména všech, kteří se ve své době vzepřeli předpisům a podobné akce, zaměřené převážně na židy, navzdory nepoměrně vyššímu riziku zorganizovat
dokázali: švédského diplomata Raoula Wallenberga, Čecha Přemysla Pittera, Brita Nicholase Wintona či Němce Oskara Schindlera.
„Ono je milosrdenství snad téměř vždy jaksi nelegitimní, tak nějak na hraně zákona a předpisů, ne-li až za ní,“ poznamenal tehdy Drápal.
„Někdy jsem si kladl otázku, jak mohli někteří lidé vůbec dál žít, když jely osvětimské pece naplno. Ale teď si uvědomuji, že my křesťané také žijeme, zatímco naši bratři a sestry jsou podřezáváni a křižováni. Lidé žijící za druhé světové války zpravidla ani netušili, že existuje nějaká Osvětim. Já mám v počítači obrázky těch křižovaných. Byly pořízeny jen před pár týdny. Nedají mi spát,“ zakončil dopis, po jehož publikaci se dala dohromady skupina lidí, která záchrannou operaci začala fakticky připravovat.
Uskutečnilo se několik cest přímo do iráckého Kurdistánu, aby byli vytipováni vhodní kandidáti na přesídlení. Zapojili se i politici.

Už dnes jsou křesťané v kurdské oblasti občany druhé kategorie a terčem slovních útoků.

„Sešli jsme se s některými poslanci. Loni v únoru došlo k první schůzce s premiérem Bohuslavem Sobotkou, takové neformální, kterou zprostředkoval europoslanec Pavel Svoboda,“ vzpomíná pro týdeník Dotyk koordinátor Jan Talafant.
Muž žijící v Kroměříži, jenž se od roku 1994 pohybuje v neziskovém sektoru a podílel se dříve mimo jiné i na některých projektech na pomoc pronásledovaným křesťanům v Súdánu či v Indonésii, je také ředitelem Nadačního fondu Generace 21, na jehož bankovní účet již rok proudí peníze od dárců. Ze shromážděných peněz budou iráčtí křesťané minimálně v prvním roce, než se v Česku zabydlí a najdou si práci, žít.

Stát má zaplatit část azylového řízení, bezpečnostní prověrky, zdravotní pojištění a také sociální dávky, pokud budou po udělení azylu nějaké vypláceny. „Nebojím, že by si tady Iráčané nenašli práci. Všichni se už těší, že budou moci začít normálně žít a pracovat. Valná část z nich má vyšší než středoškolské vzdělání. Najdete mezi nimi učitele včetně ředitele školy, majitele stavební firmy, veterináře, různé techniky a řemeslníky,“ podotýká
Talafant. Poznamenává, že Iráčané jsou sami připraveni přijmout u nás téměř jakékoliv zaměstnání a vymanit se z kruhu beznaděje, v němž už rok a čtvrt žijí.
Ještě jedna rybka
Dlouho bylo na seznamu lidí určených k záchraně jen 152 jmen. Nakonec však přibylo další. Jedné z iráckých žen se totiž narodilo dítě. K radosti nejen Jana Talafanta. „Ne, že bych to chtěl nějak glorifikovat, ale pro nás to bylo velké povzbuzení. V čísle 153 jsme viděli předzvěst toho, že celá ta mise dopadne dobře,“ dodává Talafant, jinak též majitel malého nakladatelství, který se mimo jiné spolupodílel na projektu „Bible21“, novém překladu nejposvátnější křesťanské knihy.
Číslo 153 má totiž pro křesťany symbolický význam, právě z tohoto textu vycházející. Janovo evangelium hovoří o tom, jak se zmrtvýchvstalý Ježíš zjevil svým učedníkům-rybářům u Tiberiadského jezera, kteří celou noc neúspěšně lovili ryby. A on jim poradil, aby své sítě rozhodili na opačné straně lodi. Udělali to a ulovili právě 153 ryb. „A ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla,“ píše se v evangeliu.
A tak i Jan Talafant se svými přáteli v té chvíli uvěřili, že česká záchranná síť naplněná iráckými křesťany zůstane neporušena.

Všichni Iráčané výslovně požádali o přesídlení do České republiky.

Křesťané žili v Mosulu, druhém nejlidnatějším iráckém městě, a jeho okolí po boku místních muslimů celá staletí. Mírové soužití dvou náboženství na ninivské pláni bylo přeťato mezi červnem a srpnem 2014, kdy území začali obsazovat teroristé z tzv. Islámského státu.
Zlomový okamžik přišel 6. a 7. srpna. Většina křesťanů před džihádisty, nemilosrdně zabavujícími veškerý majetek, utekla do 80 kilometrů vzdáleného kurdského Erbílu. Ti, kteří chtěli zůstat, museli buď konvertovat, nebo zaplatit daň za to, že je ozbrojenci „na svém území“ budou trpět. Později však vedení islamistů změnilo názor a rozhodlo se vyhnat nebo zabít i ty křesťany, kteří daň ve výši 470 dolarů (téměř 13 000 korun) za svou rodinu zaplatili.
Džihádisté obsadili i nedaleké starobylé město Karakoš (Bachdída) a další starobylé křesťanské vesnice, z nichž některé pamatují ještě Asyrskou říši.
„Město Karakoš s padesáti tisíci křesťany již neexistuje. Platí to pro všechna křesťanská města a obce v provincii Ninive, což představuje přibližně 120 tisíc křesťanů. Všichni obyvatelé, včetně našich duchovních, i my biskupové z Mosulu, stejně tak Chaldejci, syrští katolíci i pravoslavní jsme museli opustit svoje kostely, domovy, majetek, dědictví předků a uchýlit se do Kurdistánu,“ popsal loni situaci mosulský arcibiskup Yohanna Petros Mouche.

 

Pražské tramvaje by mohly zamířit na Ukrajinu

Praha – Představenstvo dopravního podniku souhlasilo s darováním několika vyřazených tramvají typu T3 do ukrajinského Mariupolu. Kolik klasických červenobílých tramvají, které po metropoli jezdí od 60. let, by mělo na východ zamířit, není zatím jasné. Vedení firmy si nechá připravit podklady.
O darování tramvají požádal europoslanec Pavel Svoboda, jenž Mariupol v létě navštívil. „Město je obležené a nikdo nechce dávat peníze a prostředky,“ uvedl s tím, že druhý den může být město v ruských rukou. „Jenomže solidarita vůči němu je třeba. Potřebuje zlepšovat infrastrukturu, potřebuje třeba i naše použité tramvaje,“ dodal politik.
Pražský dopravní podnik už dříve prodával nepoužité tramvaje T3. Většina mířila do Ruska a na Ukrajinu, v roce 2008 dokonce do severokorejského Pchjongjangu. Částky za každou prodanou tramvaj se pohybovaly v desítkách tisíc korun. V roce 2012 podnik za 54 vyřazených tramvají získal osm milionů korun.
Podnik má ve vozovém parku přes 900 tramvají, většinu z nich tvoří právě vozy T3 a jejich různé modifikace. Už několik let firma nakupuje nízkopodlažní vozy.

4.11.2015  Pražský deník 

Žaloba Slovenska proti rozhodnutiu EÚ? Divadlo pre voličov ...

Celý článek naleznete zde

Tiskové zprávy
Rychlejší, levnější a efektivnější vymáhání pohledávek ze zahraničí
V současné době vstupují v zemích EU v platnost nová pravidla evropského příkazu k obstavení účtu. Firmy a občané tak budou moci vymáhat i přeshraniční dluhy, protože dlužná částka bude blokována na bankovních účtech dlužníka. Pro věřitele je to dobrá zpráva, protože v EU se přibližně jeden milion malých a středních podniků stále potýká s vymáháním peněz od dlužníků. V praxi to znamená, že přijdou ročně až o 600 milionů euro. Díky novým pravidlům evropského příkazu k obstavení účtu tak podniky a občané budou moci získat své peníze i z pohledávek v zahraničí. Dlužná částka bude zablokována přímo na bankovním účtu dlužníka, což by mělo zabránit v převodu nebo výběru aktiv. "Tento nový postup bude pro věřitele rychlejší, levnější a efektivnější," říká Pavel Svoboda, předseda právního výboru Evropského parlamentu. "Soudy budou mít maximálně 10 dní k tomu, aby evropský příkaz k obstavení účtu vystavily. Dlužníci nebudou předem informováni soudním příkazem, díky čemu by mělo být zaručeno, že nebudou moci převést své finanční prostředky jinam," dodává český europoslanec. Evropský příkaz k obstavení účtu vydaný v jednom členském státě bude uznaný ve všech ostatních členských státech EU, čímž se také sníží náklady na právní služby. 
Pavel Svoboda ve funkci předsedy právního výboru EP potvrzen i na druhé období do roku 2019
Členové Výboru pro právní záležitosti Evropského parlamentu (právní výbor) dnes zvolili europoslance Pavla Svobodu (ELS/KDU-ČSL) do funkce předsedy svého výboru i na druhou část tohoto poslaneckého mandátu. V Evropském parlamentu (EP) se totiž v polovině pětiletého volebního období všechny funkce volí znovu - jako i vedení EP, které proběhlo minulý týden. Navíc je to vůbec poprvé v historii členství České republiky v EU, kdy český europoslanec v EP obhájil tak významnou pozici po celé volební období – tedy dvakrát za sebou. „Samozřejmě, že si této volby velmi vážím a děkuji Evropské lidové straně a zejména kolegům z České národní delegace za nominaci a za důvěru," říká Pavel Svoboda. "I nadále budu hájit české zájmy v Bruselu, tak jak jsem doposud činil, a snažit se být přínosem pro Českou republiku a její občany." V květnu 2016 Pavla Svobodu – jako jediného z českých europoslanců – zařadil prestižní evropský magazín Politico mezi 40 nejvlivnějších poslanců v Evropském parlamentu, a to na 21. místo (zde).   „Ve výboru nás nyní čeká ostře sledovaná komplexní reforma autorského práva a práv duševního vlastnictví v EU. V našem výboru jednáme o právní úpravě sporů s přeshraničním prvkem, od odpovědnosti za škodu řidiče až po ochranu dětí a jejich práv. Dohlížíme také nad ostatními výbory a řešíme kompetenční spory v parlamentu, ale rozhodujeme i o imunitách jednotlivých poslanců, pokud jsou v konfliktu se zákonem,“ říká Pavel Svoboda, který evropské právo vyučuje na pražské právnické fakultě. Funkce předsedy výboru umožňuje mít nejen přímý vliv na to, co a kdy se bude projednávat ve výboru, ale také přináší možnost prosazovat české zájmy na nejvyšších úrovních Evropského parlamentu a Komise. V řadě témat může být předseda výboru přímo u tvorby pozic a mít přístup k informacím tzv. "z první ruky". Pavel Svoboda absolvoval Právnickou fakultu UK. Po studiích pracoval nejprve jako právník Ochranného svazu autorského a poté jako vedoucí autorskoprávního oddělení vydavatelství Supraphon. Od roku 1990 je členem KDU-ČSL a v letech 2009–2013 byl jejím místopředsedou. V roce 1993 byl přijat jako odborný asistent na katedru evropského práva PF UK, od roku 2001 je zde docentem. V letech 1996–1999 byl členem komise Ministerstva ČR pro rekodifikaci autorského práva. V období let 2004–2006 byl náměstkem ministra zahraničí. Od roku 2007 zastával dva roky post stálého představitele ČR u Rady Evropy. V roce 2009 byl ministrem bez portfeje a předsedou legislativní rady vlády Mirka Topolánka. V roce 2014 se stal lídrem kandidátky KDU-ČSL pro volby do Evropského parlamentu, byl zvolen poslancem a zastává funkci předsedy právního výboru.
Pavel Svoboda: Jsem rád, že můžeme Mariupolu pomoci
V rezidenci primátorky hlavního města Prahy byla dnes (24. října 2016) podepsána  darovací smlouva týkající se dvou tramvají typu T3SU, které poputují jako pomoc do válkou poničeného ukrajinského přístavu Mariupol.   Na počátku celého projektu byla mise několika členů Evropského parlamentu, kteří v květnu loňského roku v rámci skupiny Přátel evropské Ukrajiny navštívili na pozvání ukrajinských poslanců Mariupol a bitevní linii u Širokyna. Mezi těmito europoslanci byl i Pavel Svoboda (ELS/KDU-ČSL). „Bylo zřejmé, že město bylo značně poničené ostřelováním ruských separatistů. Při prohlídce výsledků proruských sil na civilní cíle v Mariupolu jsme se ptali, jak můžeme pomoci," vysvětluje europoslanec a dodává, že odpovědí z ukrajinské strany byla prosba, zda by se nepodařilo sehnat nějaké vyřazené tramvaje.   Europoslanec Pavel Svoboda se tak hned po návratu z Ukrajiny rozhodl jednat a oslovil paní primátorku Krnáčovou a vedení Dopravního podniku hlavního města Prahy, zda by z jejich strany taková pomoc nebyla možná. Reakce byla pozitivní a společnost se koncem minulého roku rozhodla, že daruje Mariupolu dvě z vyřazených tramvají typu T3SU. Dar pak schválili i pražští radní (Praha je stoprocentním vlastníkem Dopravního podniku hl. města Prahy). „Jsem moc rád, že tramvaje na Ukrajinu poputují, a že se tento projekt podařilo, díky přístupu pražského dopravního podniku a magistrátu, rychle zrealizovat. Obyvatelům Mariupolu tak nejen pomůžeme, ale i tímto skutkem dokážeme naše přátelství," dodává Pavel Svoboda.   Slavnostního aktu podpisu darovací smlouvy se mimo europoslance Pavla Svobody zúčastnili i primátorka hlavního města Prahy Adriana Krnáčová, primátor ukrajinského Mariupolu Vadym Boichenko, ředitel Dopravního podniku hlavního města Prahy Martin Gillar a další.  
Modernizace železniční trati zlepší konkurenceschopnost žel. dopravy
Tento týden se v České republice koná výjezdní zasedání delegace dopravního výboru Evropského parlamentu, jehož členem je i europoslanec Pavel Svoboda.  Jedním z hlavních témat tohoto setkání byla mimo jiné i modernizace železničního koridoru - spojení Praha-Mnichov. Financování této trati by mělo být realizováno z evropského programu CEF, který je určen na podporu investic do nové dopravní infrastruktury nebo její modernizaci. Železniční trať mezi Prahou a Mnichovem, pro nákladní i pro osobní dopravu, patří do Transevropské dopravní sítě,  je však zapotřebí ji  modernizovat, resp. elektrifikovat. "Cílem modernizace tohoto úseku by mělo být posílení konkurenceschopnosti železniční dopravy, která by tak na této trase mohla být využívána na místo nebo alespoň souběžně se silniční dopravou," říká Pavel Svoboda "Chceme dodržovat politiku tzv. bílé knihy spočívající v přechodu ze silniční na železniční dopravu. Podpora efektivnějších a udržitelnějších způsobů dopravy a zejména železniční nákladní dopravy je klíčovou součástí politiky EU posledních 25 let," dodává europoslanec. Na české straně v současné době probíhá modernizace úseku Praha-Plzeň a byla schválena studie proveditelnosti úseku Plzeň – Domažlice – státní hranice ČR/SRN a počítá s modernizací včetně elektrizace současné jednokolejné trati s částečným zdvojkolejněním a se zvýšením traťové rychlosti na 90 – 200 km/h. Předpokládaná realizace by se měla konat v letech 2019-2024. Efektivní provozní koncept je však podmíněn elektrizací také na německé straně (Schwandorf – Furth im Wald – státní hranice SRN/ČR). Bez tohoto kroku by bylo obtížné realizovat zejména elektrizaci českého úseku. V rámci spolupráce bavorského a českého ministerstva dopravy již bylo dohodnuto zpracování studie potřebných úprav infrastruktury na německém území (od státní hranice do německého vnitrozemí). Studie by měla být dokončena již v průběhu příštího roku. Europoslanci z dopravního výboru v rámci svého výjezdu v ČR navštívili také již  probíhající výstavbu železničního tunelu v Ejpovicích a modernizované nádraží v Plzni, které byly z velké většiny financovány právě z prostředků Evropské unie.
Sociální dumping může být pro české dopravce likvidační
Evropský parlament schválil 14. září 2016 právně nezávazné usnesení – koncept sociálního dumpingu v EU, které se řídí zásadou "stejná mzda za stejnou práci na stejném místě". Tento přístup má být aplikován i na řidiče transitní dopravy, kteří jiným státem EU nejen projíždějí, ale i provozují kabotáž.   "Tento koncept má potenciál narušit vnitřní trh EU. Proto jsem hlasoval proti tomuto návrhu," říká europoslanec Pavel Svoboda (KDU-ČSL/EPP) a předseda právního výboru Evropského parlamentu. "K nesouhlasnému hlasování mě vedly tři důvody: zaprvé, pojem „sociální dumping v EU“ považuji za pojmový nesmysl. Zadruhé, tento koncept je pro fungování společného trhu EU toxický a zatřetí jde o pokrytecký koncept ze strany některých členských států," dodává Pavel Svoboda. Jedenáct členských států (včetně Česka) již dříve vydalo návrhu na úpravu směrnice o vysílaných pracovnících žlutou kartu. Namítaly, že návrh odporuje tzv. principu subsidiarity, tedy že by danou věc bylo efektivnější regulovat na úrovni členských států a ne na úrovni Unie. Tento přístup však ponechává problém v rukou jednotlivých států, zatímco je potřeba zajistit celoevropsky, aby konkurenční výhoda nižších mezd nebyla našim podnikům odňata.  Také není možné, aby se stejná mzda aplikovala na řidiče TIR, kteří jen územím jiného členského státu projíždějí. Nejde jen o ztrátu konkurenceschopnosti, ale i o likvidaci samotných dopravních podniků. Navíc by mohlo docházet k obcházení formou různých švarcsystémů. Koncept sociálního dumpingu jde tedy směrem k nesolidaritě a rozvolnění vnitřního trhu EU.